Ti první aby uctili znovuzasvěcení jeruzalémského chrámu po vítězném povstání Judy Makabejského nad Syřany, druzí aby vzpomněli narození Ježíše Krista o 200 let později. 

Ostatní pro potěchu dětí i svou. V tuto sobotní chvíli jsou na chanukiji svíčky už zhasnuty, žárovičky na jehličnatých stromcích lidé rozsvěcují až do nového roku, neb si tím prodlužují potěšení a radost z onoho krátkého ztlumení vášní a nářků.

Po připomenutí si historických reálií a jejich jednorázové odeznění či postupné odeznívání, začnou se nám do myslí vkrádat opět reálie současné, vpravdě povětšinou nenáboženské. Takový je života běh. Já začnu znovu vnímat význam převratných událostí posledního pětadvacetiletí i to, co půlka Evropy jimi získala a zda jsou jednotlivé země schopné a ochotné závažnost onoho přechodu od totality k demokracii reflektovat a jak.

Avšak jako bych už od některých komentátorů slyšel: Prožíváme největší krizi hodnot od listopadu 1989. Dovozují to amorálními postoji a chováním některých veřejně činných spoluobčanů – zdaleka ne jen politiků -, ochotných prodat svoje kdysi či doposud dobré jméno za jakoukoli pro ně vyplývající výhodu. Říkám na toto: Nežijeme v ráji!

Též je mi nepříjemné, s jakou systematičností vytrácí se étos, který polistopadové společnosti vetkl Václav Havel. 

Také těžce nesu všechny ty zupácké invektivy a neadekvátní příměry, jež na něj vrší oba jeho nástupci. Nedovolili si to vzápětí po jeho úmrtí, i když si to nepochybně mysleli po celou dobu jeho prezidentování i po něm.

Koneckonců, jak že psal Zdeněk Nejedlý o prezidentu Masarykovi za jeho života, těsně po smrti a zanedlouho potom? Jak že Klement Gottwald farizejsky zadržoval slzy nad hrobem Eduarda Beneše a jak na něj plival krátce nato? Nepodivujme se proto a nehořekujme stále nad tímtéž. Raději sami, co ten étos cítíme, snažme se jej pěstovat a prohlubovat byť aspoň v osobním žití, nemáme-li jinou možnost.

Nad lustračním zákonem, například, vznášel jsem pochybnosti od jeho vzniku. Nikoli, že bych chtěl, aby se do řídících orgánů státu infiltrovali bývalí estébáci, milicionářští kápové a nejrůznější straničtí tajemníci. 

Unikalo mi jeho praktické využití, neboť už tenkrát bylo zřejmé, že soudruzi a soudružky se přes privátní firmy a společnosti do správy věcí veřejných jednou stejně protlačí. Zákonem není možné tomuto zabránit, zvlášť když jsme si zvolili politiky, kteří jejich služby a zkušenosti dnes, bohužel, potřebují.

Post skriptum: Politici vědí, že tito nebyli tenkrát motivováni ideály nýbrž prachama. Jako mnozí ti dnešní. Nedomnívám se, že by znamenali pro stát větší bezpečnostní riziko, než jisté verbální výkony nejvyššího. Zkusme proto ztlumit vášně a nářky i v posvátečním čase.

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele.