Rukopisy jako doklad české středověké vzdělanosti

Spor o pravost začal krátce poté, co v roce 1817 došlo k objevu Rukopisu královédvorského a o rok později Rukopisu zelenohorského. S nimi byla objevena ještě dvě díla menšího rozsahu a významu (Píseň vyšehradská a Milostná píseň krále Václava), jichž se spor týkal velmi okrajově.

Prvotní souboj se vedl pouze o Rukopis zelenohorský, který vznikl s největší pravděpodobností někdy v 9. století. Rukopis královédvorský, datovaný  do doby Václava II., tj. do 13. století, byl přijat bez výhrad. Počátek bitvy o Rukopisy nelze nijak datovat, obecně se za něj označuje vystoupení Josefa Dobrovského, když roku 1824 prohlásil Rukopis zelenohorský za padělek a za jeho autora označil Václava Hanku. Proti Dobrovského názorům se však postavila nová generace, jejíž názory reprezentoval Pavel Josef Šafařík a především pak František Palacký, kteří tato díla považovali vždy za pravá. Dobrovského názor se ocitl prakticky osamocený, Rukopisy byly považovány za pravé a na české scéně se o jejich pravosti nějakou dobu přestalo pochybovat.

Spor rozdmýchali pražští Němci

Postupem času se však  objevovali další kritici. Nejprve proti pravosti Rukopisů vystoupil v roce 1852 Václav Bolemír Nebeský a dva roky poté i Jan Erazim Vocel, předseda archeologického sboru Národního muzea. Kritiky však často docházely spíše k názoru, že jde o dílo sepsané později, nikoli však o podvrh. Přímo za podvrh označil RKZ roku 1858 v pražském německém týdeníku Tagesbote aus Böhmen knihovník Anton Zeidler.

Masaryk kontra Mareš

Roku 1886 se Realisté rozhodli vyvolat debatu o pravdivosti Rukopisů. V únoru vyšel z podnětu Tomáše Garrigua Masaryka článek předního českého filologa Jana Gebauera – Potřeba dalších zkoušek rukopisu Královédvorského a Zelenohorského. Masaryk pak v březnu téhož roku RKZ napadl ze sociologického hlediska. Na obranu Rukopisů vystoupil v Národních listech Julius Grégr. K němu se přidal František Ladislav Rieger, Alois Pravoslav Trojan, Václav Vladivoj Tomek a filolog Martin Hattala, kteří vystupovali především v Osvětě a Hlasu národa.

Ve dvacátých a třicátých letech 20. století byl velkým zastáncem pravosti Rukopisů jeden z nacionalistických vůdců profesor František Mareš, jehož boj o Rukopisy probíhal i v politické rovině. Mimo řady kvalifikovaných připomínek vyslovil i předpoklad, že odpůrci Rukopisů spolupracovali s vládou ve Vídni, která podle něj pravosti Rukopisů nepřála.