Kdo jen věci trochu sledoval, a to i zpětně, tak ví, že směr v Sýrii už po mnoho let určuje Vladimír Putin, opírající se o trvalou spolupráci s Erdoganem, Rafsandžáním, ale kooperující se všemi hráči na Blízkém východě včetně Izraele, Saúdské Arábie, SAR atd.

Mimochodem výjimečně musím pochválit ČT, protože i reportéři této „fake news televize“ například popisovali přijetí Vladimíra Putina v Saúdské Arábii v podstatě jako muže prvořadého světového významu, jehož vliv v této oblasti je zcela mimořádný, státníka, který se s každým domluví a respektuje, pokud je to možné, všechny oprávněné zájmy všech účastníků jednání.

Svým způsobem je až komické, že obvyklou obranou Erdogana, když mu někdo předestře výtky Evropské unie či Ligy arabských států, je, že vše telefonicky konzultuje s Putinem. Už i poradci Putina se musí ostře vymezovat, že žádný souhlas s vojenskou intervencí nebyl dán. Byl – nebyl. Už teď Bašáru Asadovi spadl do klína dar, mající hodnotu zlata, že prakticky po jednom týdnu turecké intervence proti Kurdům získal kompetenci, byť jen vojenskou, nad většinou území, tvořících až dosud faktickou (ne domluvenou) kurdskou autonomii, kam noha vládního vojáka nesměla ani vkročit… Co víc si může přát? Zadarmo a vlastně bez jediného výstřelu. To prostě nemá chybu.

Ano, je to realizace Putinovy dohody století, kterou tak trefně nazval britský Guardian, a která po pouhých šesti dnech byla uzavřena na ruské vojenské základně mezi Kurdskými milicemi a syrskými jednotkami o spolupráci, kde se určuje, kdo, kde a kam přijde, kam nepřijde, co obsadí a co neobsadí. Kurdové si zachránili život a to přece není málo. Kdyby uzavřeli dohodu s Asadem už dříve, nikdy by Putin tureckou intervenci nepřipustil. Takhle Putin jako ochránce stability Sýrie a Asad jako jeho nominant budou tak jako tak vítězi.

Už někde jsem psal – a omlouvám se, že se opakuji – že Erdogan v podstatě nebere NATO (co mu také může udělat), nebere EU (stejně nikdy nebude členem), nebere usnesení Ligy arabských států (stejně tato organizace byla vždycky kam vítr tam plášť), ba nebere ani výzvy amerických kongresmanů. Zdá se, že jediné dvě světové postavy, které respektuje, jsou Vladimír Putin (tomu téměř visí na sluchátku) a Donald Trump.

Nuže Donald Trump už radši Erdoganovi nevolá, protože by ho zase mohli odposlouchávat a rozšířit žalobu o impeachementu, a proto vyslal dva emisary po něm s nejvyšší politickou vahou: viceprezidenta Pence a ministra zahraničí Pompea, aby donutili Erdogana zastavit vojenskou operaci v Sýrii.

Ti mají zítra s Erdoganem jednat.

A tam se zřejmě bude lámat chleba. Erdogan jasně zopakoval, že nepřipustí zastavení operace, že trvá, že teroristé (čti Kurdové) musí být v onom 30kilometrovém pásmu vytlačeni a že je povinován Turecku snížit zátěž 3,5 milionu syrských běženců a nejméně jeden milion z nich musí přejít do Sýrie. Plán je vypracován téměř s německou pečlivostí: 30 km šířky na 300 km délky, tj. 9000 km2, vytvoření sídel o pěti tisíci obyvatel + školky + infrastruktura v každém z nich.

Jen mezi námi, kdybyste šli do našich zařízení, tak byste plakali. Vypadá to oproti těm hrůzám v Řecku či jinde jako neskutečně velkorysé.

ALE HLAVNĚ: ERDOGAN SE ODMÍTÁ SETKAT S ŠEDIVOU MYŠÍ PENCEM, ALE JEN TRUMPEM…

Nemusíme ho mít rádi, a dokonce jistě nemáme. Ale naše země, která by nepřijala ani 20 000 uprchlíků, aniž by nevypuklo povstání proti vládě, prezidentovi či republice, by měla chápat onoho zvláštního muže, že hájí zájmy své země.

Jedno se mu musí přiznat. Opakovaně na problém extrémního nárůstu emigrantů ze Sýrie upozorňoval a všichni ho ignorovali.

Logicky nechceme kvóty na přerozdělení dalšího milionu či dvou uprchlíků, tak ho nechte jednat.

Maďarsko již Erdogana v této otázce plně podpořilo a nabídlo mu spolupráci.

Náš premiér se po…

Vraťme se k linii tohoto článku: Sýrie je ohniskem nového geopolitického uspořádání. Ale ne úplně v tom totálně odmítavém smyslu…

Zcela zjevně po euromajdanu, vyvolaném nepředvídavým Západem, se Putin stal hlavním hráčem, zejména v oblasti Blízkého východu a samozřejmě Euroasie. A je z hlediska hospodářství významně doplňován hospodářským gigantem Čínou, ale i přátelskou Indií… (Jak známo, umí spojit nespojitelné)

V Sýrii je v každém případě často v nejužším kontaktu s Erdoganem, Kurdy, Asadem, Rafsandžáním, Američany (generální štáby Ruska a USA pracují ostošest).

Putin, který svého času tuším 15 až 20 minut zalarmoval Erdogana před okamžikem, kdy jej povstalci měli zlikvidovat, zachránil ho a Erdogan urychleně nastoupil to letadla, ze kterého následně vydával pokyny, které vzpouru güllenovců zlikvidovali.

Od té doby působí Erdogan jako jakýsi Putinův psík. Ale otevřeně a nebudu jmenovat, že když z letadla volal o pomoc, ani Obama ani Merkelová, ke které měl předtím vřelý vztah, mu nepomohli. Nebrali telefon. Alespoň tak se to traduje.

Erdogan trochu věřil v Trumpa, ale ten ho ani nepodrazil, ale ani moc nepomohl.

A tak prezident státu s druhou největší armádou NATO, který dokonce chtěl – a vzpomeňme si na to – velice úzce se Západem spolupracovat – přijal za strategického partnera onoho muže z Kremlu, který je o hlavu menší a vůbec nevypadá agresivně. Protože onen jaksi mimochodem měsíc po měsíci vyhrává…

Uvidíme, zda se setká s Pencem. A počkejme si na výsledek. Vrátíme se k tomu.

Hraje o všechno. A zřejmě půjde na doraz…

A potom zavolá Putinovi…