Vážně jsem přemýšlel o nadpisu, zda mohu použít sousloví Rudá armáda či nikoliv. Ovšem ta armáda, která se rozhodujícím způsobem obrátila ve jejich slovy Velké vlastenecké válce proti německému fašismu a která znamenala rozhodující zlom v tom, zda hitlerovské Německo si podmaní bestiálním způsobem nejméně Evropu, a určitě Československo, se nazývala Rudou armádou. A jí vděčíme za to, že jako národ a možná individuálně jako každý Čech a Češka existujeme a existujeme zde uprostřed Evropy. Nemělo tomu tak být.

15. březen 1939 byl temným dnem, dnem kdy v minulém století nacistická vojska, směřující do lůna země měli reprezentovat počátek naší likvidace coby svébytného národa.

Je zjevným faktem, že u Němců od časů Bismarcka se udržovalo s ohledem na územní uspořádání a s tím souvisejícími důsledky myšlenka: Kdo je pánem Prahy, je pánem Evropy…

Dnes, kdy prostorové vzdálenosti se zkracují a existuje jiné politicko- institucionální uspořádání, to v zásadě už naplatí, ale i pro Bismarcka i Hitlera to platilo na 100 %.

Zatímco Slovensko mohlo vytvořit jakýsi „samostatný“ Slovenský štát a totéž se vlastně týkalo i Maďarska, Rumunska atd., Česko, které pokládal Hitler za nezbytnou a efektivní průmyslovou a zbrojařskou součást tzv. Třetí říše, dostalo ponižující úlohu Protektorátu.

Dnešní Česko mělo podle představ tehdejšího především zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha být sídlem Němců, poněmčených a zcela loyálních Čechů s tím, že nežádoucí část tehdejší komunity měla být odsunuta kamsi na Sever, nejlépe na Sibiř.

Neřešme Židy, ty Hitler chtěl potlačit všude, kde působil, ale otázka samostatnosti jednotlivých přičleněných oblastí a zemí cosi vypovídá, o jeho vztahu k jednotlivým okupovaným zemím.

Česko chtěl porobit, protože latentně ho všichni v Německu brali vážně, alespoň v té době : „Ich oder Herr Beneš“, freneticky provolával ve Sportpalastu v době mnichovské krize Hitler a dodával: Mezi námi musí být rozhodnuto a bude rozhodnuto. To jsou mé poslední územní požadavky v Evropě…“.

Dočasně to vypadalo na vítězství Hitlera…

Bohudík…

A my jsme po roce 1948

Mimochodem, to NATO nemá naději. Kdo poslouchal floskule na jeho obranu před několika dny a překvapivě skvěle to jinde popsal Lukáš Jelínek z Masarykovy demokratické akademie, souhlasí s Trumpem i Lubošem Jelínkem i Zbyňkem Fialou, že NATO odumřelo.

Dnes už je NATO jen PR akce, protože fakticky zaznamenává jen porážku za porážkou (Irák, humanitární bombardování Srbska, Afganistán, Sýrie, Ukrajina (to si řekneme za 14 dní).

V květnu 1945, zde zahynulo 150 000 sovětských vojáků, aby nás osvobodili. Bez toho, že porazili Němce na svém území za neskutečných ztrát, by nikdy nenastal zvrat ve 2. světové válce a realizoval by se tragický scénář, který jsem naznačil…

NEEXISTOVALI BYCHOM A NEBO BYCHOM ŽILI NA SIBIŘI.

Přišel rok 1968, který byl pro většinu z nás tragický a pro část z nás, politicky i ideově napojené na anglosaské vidění světa je dodnes spojené s až fašistickou rusofóbii.

Závěry si každý má učinit sám.

Všichni spojenci nás zradili: Francie či Velká Británie při podpisu Mnichovské dohody, Sovětský svaz při okupaci v roce 1968.

Spojence potřebujeme, ale preferujme ty, kteří nás nechali žít, to nebyla Francie ani Velká Británie, byl to jen tehdejší Sovětský svaz. Rusko si přálo, abychom byli úspěšní v rámci jejich ekonomicko – politického systému, jen ten systém na rozdíl od ekonomicko – politického systému v Číně neměl perspektivu. Rozdíl je viditelný dodnes.

Z principu, ale možná bez emocí, nedovolme Německu, nikdy, aby relativizovalo své fatální chyby. Ostudnou chybou Václava Havla bylo, že Němcům a zvláště „sudetským Němcům“ byl ochoten odpustit vše a Rusům ani to minimum.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele