Atlantic Council ovlivňuje velkou část amerických zákonodárců a nepochybně ji musí registrovat i administrativa prezidentů. Můj velice oblíbený strategickopolitický portál National Inerest je naopak mnohem pluralističtější a slyšíme zde hlasy jak jestřábí, tak i umírněně holubí.

Přesto při čtení článku v nezávislém portálu The Hill, který zase tak často nečtu, jehož adresáti jsou především zákonodárci obou komor z pera Andrewa Lathama, professora mezinárodních vztahů na Macalester College v St. Paulu jsem zažíval skvělé pocity. Takový článek by u nás v žádném mainstreamovém deníku nevyšel, jakkoliv je nám stále vemlouváno, jak u nás panuje svoboda slova. Houby s octem, žádná svoboda. Zgleichšaltovaní novináři, kteří se dostali k lizu po roce 1989 jako výsledek mocenského převratu a zabetonovali se na svých pozicích a podařilo se jim infikovat trvalým jedem nenávisti i nastupující generaci.

Nuže najděte si sedm minut času a kochejte se nefalšovanou formou svobody, která Rusko na jedné straně vůbec neadoruje, ale o to více vyniknou ve zkráceném znění uvážlivé a jasné formulace autora:

Zprávy o úpadku Ruska jsou značně přehnané

Jak… ukázala krize na Ukrajině…, Rusko není geopolitickým košem jako v bezprostřední postsovětské éře. Není to ani bitový hráč na světové scéně, který je často zobrazován jako v západním tisku. Ve skutečnosti právě naopak: Rusko nazíráno nezaujatě a v chladném světle Realpolitik je jednoznačně „velmocí“ – zemí disponující jak podstatnými nástroji národní moci, tak vůlí tyto nástroje využívat k ovlivňování politických výsledků po celém světě. A každá americká velká strategie, hodná toho jména, bude muset vzít tento nepopiratelný fakt v úvahu.

Ruská armáda dnes není špatně vycvičenou a špatně vybavenou chátrou branců, které se v Čečensku v polovině 90. let tak špatně dařilo. Moskva, z velké části pobídnutá touto zkušeností, provedla radikální modernizaci a modernizaci jaderných a konvenčních sil země s ohromujícími působivými výsledky. Zatímco mezi Ruskem na jedné straně a Spojenými státy a Čínou na straně druhé přetrvávají určité asymetrie, vzkříšené schopnosti „tvrdé síly“ Ruska jej nyní řadí do stejné ligy jako tyto dvě uznávané velmoci – a do jiné ligy, než téměř všechny ostatní jiné země na planetě.

Stejně tak nelze pochybovat o tom, že Moskva je schopna využít „měkké“ a „ostré“ mocenské schopnosti velmoci. Pokud jde o prvně jmenované – což v případě Ruska odkazuje na schopnost země „vytvářet přátelství“ – Rusko vyvinulo impozantní arzenál nástrojů pro vytváření dobré vůle a získávání politické podpory. Patří mezi ně ruská média (včetně sítí RT a Sputnik), ruská kulturní centra, ruská pravoslavná církev a ruské univerzity a výzkumná centra. Moskva také uplatňuje měkkou moc prostřednictvím poskytování humanitární pomoci a oddlužení a bezpečnosti prostřednictvím mezinárodních organizací zaměřených na Rusko, jako je Organizace smlouvy o kolektivní bezpečnosti.

A konečně, Rusko uplatňuje měkkou sílu aktivním prosazováním myšlenky, že existují životaschopné alternativy k „degenerované“ západní liberální demokracii – myšlenka s měkkou silou oslovuje řadu nedemokratických a antidemokratických režimů po celém světě.

A pak je tu „ostrá síla“, definovaná jako schopnost manipulovat s informacemi, aby se v cílové zemi rozsévaly neshody a zmatek. V této oblasti má Rusko málo konkurentů. Schopnost Moskvy narušit politický život v zahraničí prostřednictvím manipulace sociálních médií a tradičních zpravodajských zdrojů, jako jsou RT a Sputnik, za účelem propagace dezinformací, nemá možná obdoby. Přidejte k tomu pokročilou schopnost provádět operace odmítnutí služby, kompromitovat soukromé účty a provádět další útočné kybernetické operace a do centra pozornosti se začíná dostávat mimořádný rozsah ruské ostré síly.

Konečně – a to je zásadně důležité – jednou z klíčových složek postavení velmoci bylo vždy vnímání sebe sama. Pokud má země určité schopnosti tvrdé, měkké a ostré moci a chová se, jako by byla velmocí, pak je velmocí.

A o tom, že se Rusko takto vnímá, nemůže být pochyb. Dnešní Rusko je dědicem staré a trvalé identity – vytvořené za dob Petra Velikého a přetrvávající v sovětské éře – jako významný hráč na mezinárodní scéně. Vládnoucí třída země to cítí v kostech a podle toho jedná. A tato identita – sdílená vládci a ovládaná podobně – nutí Rusko, aby jednalo jako velmoc, promítající moc po celém světě, i když neexistují přímé ekonomické imperativy nebo obavy o bezpečnost. Je snadné vysvětlit asertivní roli Ruska v jeho blízkém zahraničí z hlediska jeho materiálních zájmů nebo dokonce imperiální nostalgie?

Ale jak jinak vysvětlit její rozsáhlé a trvalé úsilí o ovlivňování politických výsledků v Latinské Americe, subsaharské Africe a jižní Asii? Z pohledu ruských vůdců je odpověď zřejmá: Velmoci mají globální dosah, Rusko je velmoc, proto Rusko musí mít globální dosah. Je to tak jednoduché. Zdá se tedy, že není pochyb o tom, že Rusko je velmoc. Má všechny ingredience a projde všemi testy.

Co to ale znamená pro Spojené státy? Jednoduše řečeno, uznání velmocenského postavení Ruska znamená uznat, že bipolarita nastavení mezinárodních vztahů opět nastartovalo. Byli jsme zaslepeni skutečností, že multipolarita je výchozí konfigurací moci v mezinárodním řádu po tři čtvrtě století, nejprve bipolarity během studené války, pak unipolarity v době po studené válce a nyní iluze druhé studené války s Čínou. Ale jak poctivé hodnocení ruské moci jasně ukazuje, nejde ani o bipolární, ani o unipolární moment. Je to éra multipolární velmocenské soutěže.

Namlouvat si, že jde o něco jiného – studená válka nebo nějaká podobná mylná analogie, v níž jsou USA „jedinou zbývající supervelmocí“ – znamená zásadně nepochopit geopolitické prostředí, ve kterém se dnes nacházíme. A naopak, pochopení reality ruské moci a ruského místa v mezinárodním řádu je krokem na cestě ke strategické jasnosti. Vzhledem k tomu, o jaké sázky jde, bych doporučoval, abychom tento krok učinili.

Co k tomu dodat? Slepota a ignorace reálného stavu postavení Ruska i úpadku USA či NATO po vojenských konfliktech v Iráku, Libye, Gruzie rozvrácení Balkánu, kolapsu v Afghanistánu a samozřejmě vojenského i politického zhroucení Ukrajiny, která měla být výstavní plochou západní demokracie a prosperity musí, zejména nyní po návrzích Ruska k omezení jeho ohrožování vojsky vést k zamyšlení.

Rusko už se nemusí bát Západu. Jistě není ekonomicky srovnatelné s ním, ale například v otázkách dodávek plynu se země EU dostaly svou vlastní vinou do jeho závislosti, která potrvá dle názorů analytiků možná více než deset let. Když nová německá ministryně obrany vykřikuje, že už se Putin neprojde na Champse-Elysée, zřejmě jí ještě nikdo neřekl, že armáda Bundeswehru je pro nasazení v boji prakticky nepoužitelná.

V příštím roce se některé věci budou lámat. Zatím se nezdá, že by Putin odpískal své návrhy a snížení počtu ruských vojáků o 10 000 je jen vtipnou psychologickou hříčkou, aby se vlk nažral a koza zůstala celá.

Asi tak.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele