Republika má prázdniny. Až na výjimky. Hlava státu se sice s policejními chůvami odebrala na vysočinský vzduch, ale úkol z Moskvy zní jasně: český prezident musí pokračovat v rozvratu vlastní země. Léto neléto. Projít nesmí nikdo, kožená brašna už nerozhoduje. Kdo hájí Ústavu, kritizuje Zemanovu kolaboraci s někdejšími okupanty a nechce zpátky pod ruský vliv, je pro Pražský hrad nepřítelem číslo jedna. Kremlofilní prezident se proto činí i z vejminku, odkud hraje vabank o uzurpování ještě větší moci.

Jeho zápal pro Putinovu strategii dosáhnout nestability ve středoevropských zemích Evropské unie a spojenců NATO míří zjevně do finále. Republika má totiž coby někdejší satelit sovětské moci pro dnešní Rusko pořád strategický význam a Miloš Zeman s ním kolaboruje s mouřenínskou vervou.„Kolaborace znamená spolupráci a já si myslím, že je třeba v zájmu Evropy i světa jednoznačně prohloubit spolupráci s Ruskem,“ prohlásil prezidentův zarytý stoupenec a kolaborantská legenda Jiří Vyvadil. Miloš Zeman spolupracuje o sto šest. Jeho masakrování Ústavy skrze karikaturu ministra kultury dnes navazuje na celou sérii systematických kroků k rozkladu vlastní země ve prospěch cizí mocnosti.

Po útocích na parlamentní systém, ignoraci hlavního zákona republiky, snahách o znevěrohodnění tajných služeb, dehonestaci inteligence a akademických špiček, pokusech o personální paralýzu justice a tlaku na likvidaci veřejnoprávních médií chybí už jen dotáhnout svoji roli v Putinově režii k faktickému ovládnutí bezpečnostních složek státu. Jako jejich vrchní velitel má zatím jen formální páky, ovšem část šarží, které se od obušku na Národní vyšvihly do čela policie a z Varšavské smlouvy mezi armádní elitu, jej přece jen hltá.

Bezprecedentní urážky a cílené provokace Miloše Zemana a ruského výsadku v jeho hradní partě na adresu statisíců demonstrantů, zneklidněných pokusy o návrat své země k normalizaci, ale nejsou jen příznakem prezidentovy patologické mstivosti a nenávisti k demokracii, ústavním svobodám a jinému názoru. Mylný výklad prezidentovy hlavní motivace k dráždění občanských odpůrců přitom vychází buď z neznalosti Zemanovy skutečné mentality, nebo z alibistického sebekonejšení, že jde jen o stařecké výlevy. Opak je pravdou, vedle nátury tu jde o promyšlený atak, kterým prezident republiky „volá do zbraně“ své příznivce proti jeho nevoličům, rozuměj proti nepřátelům jeho snah o proruské směřování České republiky.

Hnát ji destruktivně až na pokraj občanské války, ne-li rovnou do ní, a v chaosu ji přistrčit co nejblíž k Putinovi není ausgerechnet u Zemana žádná extra fantazie. Že na českém území vzrostl jen za posledních deset let počet Rusů na šedesát procent, resp. na čtyřicet tisíc lidí, a záminka jejich ohrožení v cizí zemi a jejich následná „ochrana“ ruskou armádou stačila Kremlu k intervenci i jinde, je holý fakt. Stačí také zalistovat v paměti, co všechno bylo po sametové revoluci nemyslitelné a jaká je dnešní realita. Servilita Hradu k zemi, která si díky za osvobození Československa v roce 1945 mnohonásobně vykompenzovala jeho okupací v roce 1968 a nastolením celých desetiletí devastující totality, tu nebere konce. Od Zemanových výroků o Krymu, jeho urputného tažení proti protiruským sankcím navzdory spojencům, přes „střílení“ novinářů až po prezidentův lobbing za ruský byznys v tuzemském jaderném projektu či za privátní ruské obchody miliardáře Kellnera.

Zemanova zoufalá defilé coby jediné cizí hlavy státu po boku Vladimíra Putina na odstrašujících vojenských přehlídkách na Rudém náměstí, Zemanovu účast na politických fórech Putinova milce na Rhodosu nebo Zemanovu (sic!) ruštinu v šokované centrále Evropské unie nevyjímaje. Polibky prezidenta s jeho poradci Nejedlým, Mynářem a Hlinovským místo pozdravu jsou už jen směšnou reminiscencí na známou letištní erotiku Brežněva s Husákem.

Riziko občanské války mezi svobodomyslnými občany republiky s prozápadní, resp. proevropskou orientací, a místními konzumenty ruské propagandy včetně nostalgiků, opět toužících po pevné ruce bolševického státu, přitom nemá základy jen v prezidentově cíleném rozeštvávání společnosti, ale i v chování Andreje Babiše. Předseda vlády, který je v osudové volbě mezi kriminálem a svobodou existenčně závislý na hlavě státu, bude Zemanovi dál ochotně zobat z ruky. Jak se ukazuje, ve všem. Příště třeba ve vodních dělech a těžkooděncích proti občanům. Příběh odvolání-neodvolání Zemanovy momentální loutky v hradní hře o trůny a kamaráda českých komunistů, ministra kultury Staňka, pak nejlépe ukazuje, jak snadno je Babiš vydíratelný. A jde-li o Rusko, rád udělá Zemanovi radost.

„Kdo to byl, nevím. Lidi říkali, že přišli Rusáci, to je všechno. Samozřejmě to byla katastrofa pro celý národ. Je potřeba to odsoudit a asi to připomenout, že se to vůbec stalo, že to bylo vůbec možné,“ prohlásil zrovna před rokem k okupaci v roce 1968. Že by v případě jeho pádu šel v razantních opatřeních proti občanským protestům vstříc prezidentovi i premiér Zemanovy úřednické vlády s Mařenkou nad soudy a Pecinou znovu na vnitru, vůbec nepochybujme.

Zoufat si nad prezidentem, který svým chováním žene vlastní zemi na pokraj občanské války, je k ničemu. Ruským zájmům, kterým zarytě slouží, obětoval celý první a zjevně obětuje i druhý prezidentský mandát. Oslabit společnost občanským konfliktem tu není cíl, ale prostředek. Cílem je Evropa, slabší o jednoho spojence, ze kterého má být nepřítel. Nářek Zemana nezastaví, má teď k dispozici i vydíratelného premiéra a zanedlouho nejspíš celou menšinovou vládu, tolerovanou komunisty a proruským Okamurou. Druhá Letná v listopadu je ještě daleko, za čtyři měsíce může být na obranu republiky proti jejímu zavlečení o třicet let zpátky příliš pozdě. Občané, bděte!“

Toto prohlášení svou kategoričností může vyvolat vážné obavy u značné části obyvatelstva, podporující tzv. Chvilky pro demokracii, jakož i stoupence pravicové i pirátské politiky, kteří jsou svými představiteli hnáni do stále větší konfrontace a mohou z valné míry polehnout této poplašné zprávě.

Prakticky do dne mohou vypuknout nepokoje, jichž se může účastnit i zčásti nervózní stoupenci ČSSD, jejichž nenávist vůči prezidentu republiky a premiérovi rovněž stoupá.

Sám charakter této výzvy plně koresponduje se způsobem argumentace tisíců účastníků nedávných nepokojů, které byly – a to je zvlášť významné - mohutně podporovány Českou televizí.

Pokud pachatel má významné postavení člena Rady pro Českou televizi, u části příznivců Chvilek či opozice hrozí, že jeho hrozbám uvěří, nebude-li okamžitě proveden rázný zásah, aby veřejný pořádek a jistoty občanů byly chráněny.

To, co by se ještě před rokem jevilo jako absurdní, po současných zkušenostech s obsahem dosavadních demonstrací Chvilek a jejich pokračování v klíčové pamětné dni, tj. 21. 8. a 16. listopadu, nelze vyloučit, že se vážně připravuje i mocenský převrat jako na Ukrajině, za účasti „údajných aktivistů i politiků opozice, kteří ve své snaze svrhnout prezidenta i premiéra, začasté působili například i na 1. místopředsedu EK Timmermanse s cílem urychlit sankce proti České republice.

Na naléhavost provolání je třeba odpovědět naléhavostí protiopatření. Podcenování tohoto nebezpečí je trestuhodné.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele