Premiér Fiala je ekonomické problematice vzdálen, jeho zásadními prioritami jsou jenom udržení pětikoalice pohromadě a Ukrajina. Jinak dává pouze najevo svou nepochopitelnou spokojenost se stavem věcí, a to pro veřejnost velmi iritujícím způsobem. Ve své bezradnosti se vláda schovává za za nic neodpovídající apolitický a názorově nekonzistentní NERV a jeho doporučení a tváří se, že její kroky jsou proto odborně fundované.

A tak se vede debata pouze nad tím, jak naplnit příjmovou stranu státního rozpočtu na příští rok, které daně zvýšit a jak přežít osekávání příjmů důchodců a zvyšování životních nákladů nízkopříjmových skupin obyvatelstva v příštím volebním roce. Vládu vůbec netrápí tristní stav reálné ekonomiky, faktická stagnace hospodářského růstu, eroze průmyslu, dostupnost a ceny energií v delší perspektivě, pád stavebnictví, pokračující ohniska inflace ve službách, katastrofální situace na trhu s bydlením, rigidita trhu práce atd. Ve své lokajské konformitě aktivně odkývala Bruselu cokoliv bez ohledu na dopady na naší zemi a teď se ve strachu z voličů alibisticky snaží realizaci zelených zrůdností, jako jsou emisní povolenky pro domácnosti a dopravu, přehodit na příští vládu.

Ve vládním přístupu k ekonomice převládá účetnický resortní pohled ministra financí Stanjury uhranutého projektovaným, oproti letošní skutečnosti o něco sníženým saldem příštího rozpočtu. Hledá za každou cenu nové příjmy do své krátkodobé účetní rovnice a je mu zcela jedno, že skomírající reálná ekonomika fiskální konsolidaci těžko zajistí. A tak jako obvykle bude naše rozpočtová politika těžce procyklická – v krizi šetří a recesi prohlubuje, v dobách konjuktury rozhazuje a přispívá k přehřívání. Lekce z Kalouskových škrtů v krizi konce první dekády tohoto století, které nám vytvořily v regionu zdaleka nejdelší recesi, a z umělého oslabování koruny v následujících letech vysoké konjunktury, si evidentně nikdo k srdci nevzal.

Vláda prokázala, že není schopna ani ochotna udělat něco s neustále bobtnajícím veřejným sektorem a na něj nabalenými dalšími tzv. neziskovými organizacemi, které z něj žijí. Ve skutečnosti vládnou byrokraté z ministerstev a personálně a odborně slabá politická sféra s tím není schopna nic dělat. Počet státních úředníků stále roste stejně jako počet regulací, směrnic, předpisů a zákonných požadavků a k tomu nezbytných kontrol, které exponenciálně bují v důsledku evropských politik doplněných o vlastní tvorbu české byrokracie, jíž není nikdo schopen postavit hráz.

Naprostou iluzí je touto administrativou šířená představa, že tristní situaci může změnit digitalizace. Příklad katastrofy, kterou tento projekt přinesl stavebnímu řízení, ukazuje nesmyslnost těchto nadějí. Nejde pouze o technicky nepodařený a nedodělaný projekt. Podstatné je, že nedochází k žádné změně samotného úředního systému, vyžadujícího stále rostoucí počet vyjádření, potvrzení, schvalování a souhlasů a otevřeného nekonečným blokačním zásahům všemožných kverulantů a odpůrců jakýchkoliv změn.

Vláda plně přijala za svou ideu nárokové společnosti, která devastuje současný Západ, a odhodlaně ji u nás aplikuje. Ne zisk a výdělek, ale dotace a dávky jsou klíčová slova dnešní doby. Nejprve zvednout všem všechny daně, uměle vyhnat do nebes ceny energií, snížit důchody atd., a potom rozdávat sociální dávky, podpory na bydlení a ještě se tím pyšnit, o kolik počet žadatelů vzrostl. Že tento přístup bude mít na státní rozpočet devastující efekt, nikoho nezajímá. Najdou se nové cesty k dalšímu zvýšení daní. Máme tu windfall tax, ještě můžeme ožebračit majitele nemovitostí zvýšením majetkových daní atd.

Energetika je v rozvalu, uhelná bude povolenkami zlikvidována, plyn z Ruska nebude, jaderné kapacity se možná postaví za několik dekád a to ještě kdoví jestli. Jsme plně v rukou Američanů a jejich sporů s Korejci a jádru nepřátelské zelené EU.

V tomto marasmu je jedinou nadějí této vlády válka na Ukrajině a šíření strachu z Ruska, studenoválečnická hysterie a boj s „vnitřním nepřítelem“, který nás prý chce zavléct do ruského područí. Tyto kampaně kontaminují veřejný prostor a brání seriózní diskusi o závažných hospodářských problémech České republiky. Naděje na zlepšení není žádná.  V nadcházejícím předvolebním roce bude jenom hůř.

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause