To Amerika této evropsko-ruské spolupráci nikdy nepřála a všemožně se jí snažila bránit. Bidenova administrativa viděla v ruském útoku na Ukrajinu skvělou příležitost, jak tyto vzájemné evropsko-ruské ekonomické vazby rozbít. Američané byli od počátku odpůrci Nordstreamu a jeho zničení naplnilo dlouhodobé americké cíle udělat Evropu závislou na amerických dodávkách plynu. Protiruské sankce byly svým efektem současně protievropskými. Evropa na válku doplatila, bála se jí, byla vždy nervózní z bojů na svých východních hranicích, nepřála si eskalaci, a tak by logicky měla být hlavním příznivcem ukončení bojů a hledání kompromisů.
O to podivnější je postoj evropských elit dnes, ve chvíli, kdy se v USA s Trumpovou administrativou zcela obrátil vítr, USA tlačí na skončení bojů a kompromis a evidentně mají zájem na odstranění válečného ohniska na východě Evropy, které ji celou ohrožuje. Právě v této chvíli EU a evropské elity, s výjimkou Maďarska a Slovenska, se jako jeden muž nejen že snaží mírová jednání pod Trumpovou patronací narušovat, ale celkově dokonce odmítají kompromis na základě situace frontách a stále hovoří o nutnosti umožnit Ukrajině jednání z pozice síly, které má dosáhnout v dalším pokračování války s evropskou podporou.
Když Ukrajina nebyla schopna zvítězit s pomocí celého Západu, jak to dokáže nyní bez klíčové účasti USA, se nikdo objasnit neobtěžuje. Žádná z evropských zemí není schopna americký výpadek nahradit a všichni to vědí. Přesto se s počátkem mírových jednání začala naším kontinentem rozléhat ostrá válečnická rétorika. I my prý jsme na prahu války, a proto musíme okamžitě zbrojit. Rusko je za dveřmi a chystá se nás napadnout, děsí nás politici i média. To je téma těchto dní, to je zásadní politická linie, na kterou přistoupily prakticky všechny členské země EU i Velká Británie včetně naší vlády.
Když válka na Ukrajině eskalovala, když do boje byly Ukrajině ze Západu dodávány ničivější a ničivější zbraně se stále delším bojovým dosahem a prioritou bylo boje maximálně rozšířit, nikdo o válečné hrozbě pro Evropu nehovořil. Všichni se vysmívali „chcimírům“, kteří na riziko třetí světové války upozorňovali. Teď, když je naděje na skončení bojů, protestují a vyhrožují. Heslem dne je válka, to je naše budoucnost, té se musíme bát a současně se na ni těšit a přípravě na ní musíme prý všechno obětovat.
Jsme ale sami, USA nás chránit nebudou - to nám suverénně oznamují ti, od nichž jsme nic jiného než oddanost spojenectví s USA nikdy hlásat neslyšeli. Musíme se semknout, být jednotní a poslouchat, jinak nás zlý Putin zachvátí, tvrdí nám bez uzardění naši vládní i evropští politici. Rusko, které za tři roky nedokázalo ovládnout ani celý ruský Donbas, prý z nějakých neznámých důvodů zaútočí na celou Evropu. Prý to dělá každé 4 až 6 let, fabuluje náš premiér Fiala. Trump je také nepřítel, protože bojuje proti progresivismu, což je naše evropská posvátná víra. Spolu s Putinem by nám chtěli zabránit bojovat do úplného zchudnutí proti změně klimatu, nechtěli by nám dovolit měnit pohlaví podle libosti a zakázat žít podle pravidel DEI a ESG, která nám nadiktoval moudrý Brusel. Válka je proto nevyhnutelná - tyrani navíc zřejmě nepřejí ani manželství pro všechny. My ale máme svou milovanou vůdkyni, předsedkyni Evropské komise Ursulu von der Leyen, která pro nás všechny tyto pěkné politické výdobytky zařizuje, a za tu my rádi své životy položíme. Ze Green Dealu neustoupíme ani o krok, obětujeme tomu svou suverenitu, prosperitu a blahobyt. Vzdáme se práva veta v evropských záležitostech, abychom byli proti nepřátelům jednotní a akceschopní. A po zuby se vyzbrojíme, ať to stojí cokoliv, a vybudujeme evropskou armádu.
Každý si přeci pamatuje, že staré mnohonárodní Rakousko-Uhersko držela pohromadě také jenom armáda a byrokracie. Tam se inspirujme. Evropskou byrokracii již máme, a to pořádnou, takže chybí ještě armáda. Teď a nebo nikdy, myslí si eurofanatici. Jak to bude potom pěkné, až v každé zemi bude posádka evropské armády složená z příslušníků různých národů. Euroskeptikům už pšenka nepokvete, evropští vojáci budou na stráži.
Je to přece pořád stejné – každá krize se musí využít k naplnění jediného hesla – „ever closer Europe“ (stále centralizovanější Evropa). I ta ukrajinská, ještě než skončí, se proto musí pořádně vytěžit. Více Evropy, to je lék na každý problém. Hloupí Evropané už dávali najevo, že mají bruselských politik vedoucích k úpadku jejich zemí dost. Je potřeba jim nahnat strach. Ještě že je vedle to nebezpečné Rusko. Kdyby nebylo Putina, museli bychom si ho vymyslet.
Hodí se úžasně všem – Bruselu, zbrojařům i politikům národních vlád, které mají problémy a bojí se svých nespokojených občanů ve volbách. A čím hůře pro Ukrajinu, tím lépe. Hrozba z východu bude alespoň přesvědčivější. Jen Ukrajinci dál mašírují vzhůru do ztracené bitvy.
Tak nějak si lze vysvětlit tu náhlou bojechtivost a válečnou hysterii, kterou nám všichni servírují. Evropská integrace žije z krizí. Nejdříve to byla finanční krize. V ní padla dosavadní pravidla a tabu a vznikla dluhová a dotační unie. Pak přišel covid. Politici si při něm pěkně vyzkoušeli, co lze s lidmi dělat, když se jim pořádně nažene strach. Lze při tom nekřesťansky zbohatnout, suspendovat demokracii a při tom prosadit věci, na které si v normálních poměrech žádný politiky nemůže ani pomyslet. Třeba společné evropské zadlužování. Covid je pryč, ale dnes podobný strašák schází. Válka je přitom podobná hrůza jako epidemie a lze s ní také hrát na mnoho způsobů. Právě na jeden takový spektákl nevěřícně koukáme. Než se nadějeme evropský superstát bude na světě – prý aby nás chránil. Pak se teprve znovu spřátelí s Ruskem, ale to už bude zase jiný příběh.
Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
