Od skončení druhé světové války uplyne v květnu 80 let, ale Adolf Hitler je stále s námi. Televizní programy si bez něho vůbec nelze představit. Každý den na různých kanálech najdeme o nacistickém vůdci nejméně 10 pořadů, které jeho osobnost a činy pitvají ze všech možných úhlů. Pro dnešní politiku má Hitler význam zcela zásadní. Lze za něho označit libovolného protivníka či soupeře, a život je rázem snazší. Hitler je čisté zlo, což znamená, že s jeho inkarnací se nejen že nemusí, ale přímo nesmí jednat a brát jeho zájmy v potaz.

Tzv. reductio ad Hitlerum je argumentační faul, jímž je dnes populární znehodnocovat argumenty protivníka falešnou analogií s opovrhovaným německým diktátorem. Ve skutečnosti je to však výraz zoufalství nad absencí argumentů relevantních. A právě z těchto důvodů se Adolf Hitler v dnešní době těší u některých takové popularitě.

A není sám. Generaci, která druhou světovou válku zažila, již nahradili ti, kterým prožitek této největší lidské katastrofy chybí a kterým z ní v paměti zůstalo několik známých klišé, jimiž do úmoru operují nebo je imitují. Vedle zlosyna Hitlera a jeho nacistických kolegů má příběh druhé světové války také své kladné hrdiny. Nejzářivější postavou je Winston Churchill, který imponuje svou buldočí neústupností, odvahou a pro mnohé sympatickým životním stylem. Není divu, že mnoho dnešních šedivých figur na evropské politické scéně by bylo rádo vnímáno jako on, rádi by zakryli fiasko v domácí politice a absenci myšlenek a odvahy imagí rozhodného válečného vůdce.

Churchill v kombinaci s Hitlerem je však vražedná konstelace, která má pro politické problémy jediné řešení – válku. Hrdina (tj. dnešní šedivý politik hrající si před svými voliči na Churchilla) nemůže vyjednávat s tím, koho sám označil za Hitlera. Naděje na nějakou racionální politiku z definice umírá.

Ale jsou tu ještě další archetypy spojené s velkým válečným výročím. Například Chamberlain. To je člověk, který se snažil o mír, ale byl podveden, zesměšněn a prohrál. Navždy tak zdiskreditoval jakoukoliv snahu o kompromis a dohodu. Tomu se dnes říká appeasement. Postava Chamberlaina dosazená do současné politické tragikomedie je stereotypem, který slouží současnému rádoby Chruchillovi k tomu, aby prokázal, že jedinou přijatelnou reakcí na údajného Hitlera je hrdinský boj do posledního muže (pokud možno nikoliv spoluobčana). Kdo by se snad o nějaké jednání s nepřítelem pokoušel, pro toho je po ruce označení Mnichov, které takovou snahu spolehlivě diskredituje. 

Truchlohra může mít i trochu více historizující charakter, kdy do děje promlouvají postavy z hlubšího záhrobí – například Napoleon. Ten je obzvláště ve Francii stále živou inspirací a málokterý z jejích vrcholných politiků odolá puzení zapůsobit na okolní svět v hávu velkého vojevůdce. 

Na této scéně se dnes odehrává evropská politika. Vedou ji rádoby churchillovští hrdinové, kteří své země přivedli k politickému, ekonomickému a finančnímu rozvratu, ve svých zemích ztrácejí popularitu, a tak se předvádějí na mezinárodní scéně s radikálními postoji, které se však jejich zemí zase tak moc nedotýkají. Rusko včas označili za Hitlera, takže o ničem jednat nemusejí, jenom navenek demonstrují hrdinnou churchillovskou neústupnost, jejíž náklady ponesou jiní. 

Všichni se vysmívají americkému prezidentovi Trumpovi, který jediný se pokouší pohnout s katastrofálním vývojem na Ukrajině a předejít jejímu zničení nalezením nějakého kompromisu s Ruskem. Na Hitlera nehraje, jde s kůží na trh. Falešní Chruchillové mu různě podrážejí nohy a tváří se sami jako vítězové, kteří budou diktovat podmínky. Zapomínají však, že bez Američanů by se ani ten Winston Churchill válečným vítězem nikdy nestal. Neměl na vítězství sílu, stejně jako oni dnes.

Tento spektákl by mohl být zajímavý, pro někoho možná i úsměvný v tom případě, že by se netýkal našich životů a naší bezprostřední budoucnosti. 

Spíše než stylizování se do postav a situací z období druhé světové války by bylo vhodnější hledat příklady, inspiraci a varování v historii války první světové. Atmosféra před jejím vznikem je bohužel až příliš podobná té dnešní. Tehdy si také již jenom málo žijících pamatovalo poslední velkou evropskou válku, která na našem území vyvrcholila bitvou u Hradce Králové roku 1866. Menší válečná střetnutí jako balkánské války nikoho nevarovaly před blížící se tragédií. Napětí mezi velmocemi sílilo a válku jako nástroj jeho řešení nikdo nevylučoval. Všude vládl optimismus. 

Dnes je to podobné. Přesvědčení, že válka mezi velmocemi je nepřijatelná a nesmí být nikdy dopuštěna, které bylo nezpochybnitelné po několik generací, které zažily druhou světovou válku, je, zdá se, pryč. Hlavně zbrojit a zbrojit, ať to stojí cokoliv, získat nad nepřítelem převahu, stát se „ocelovým dikobrazem“ a k tomu možná získat jaderné zbraně, hrozit jimi protivníkům a v případě potřeby je neváhat použít, myslí si řada zemí, a nikdo nekřičí dost. Hitler prý hrozí. Dokonce se v našem tisku objevily úvahy, co kdyby si i Česká republika pro odstrašení pořídila jadernou zbraň. Veřejnost se na sociálních sítích tváří válečně naladěna, tak proč prý ne. I vojáci v první světové odjížděli na frontu s nadšením. Rychle je opustilo. 

Právě nezodpovědné menší země tehdy, tak jako dnes vyvolávaly mezinárodně-politické krize a jejich hrdí velmocenští ochránci, kteří jim garantovali bezpečnost, neviděli jinou možnost, než za všech okolností dostát svým závazkům. Vznikl tak automat, který svět nezastavitelně vedl do zničující války, jejíž průběh a výsledky si nikdo nedokázal představit. S touto historickou pamětí z první světové se Velká Británie a Francie chovaly v Mnichově v roce 1938 tak, jak se chovaly. Nedocenily tehdy, že proti nim stál Hitler, a s tím, jak nyní víme, nelze vyjednávat. Pro dnešek ale platí, že ne každý protivník je Hitler a že jediný správný krok není vždy válka. 

Rozpoznat tu správnou situaci a konstelaci je uměním politiky. V tom se poznají velké politické osobnosti, nikoliv v hraní si na Churchilla a Napoleona. A pro české politiky by měl vždy před očima svítit Havlíčkův epigram – „nechoď Vašku s pány na led“. Ukrajinci to již vědí.

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause

Psali jsme:

Jiří Weigl: Fiala, nebo Trump

Jiří Weigl: Kanóny místo másla

Jiří Weigl: Trump, nikoliv Brusel přináší naději

Jiří Weigl: Smutné konce