Máme za sebou 34. výročí pádu komunismu, které již několik let figuruje v kalendáři jako státní svátek pod názvem Den boje za svobodu a demokracii. Přestože se události listopadu 1989 propadají do poměrně již vzdálené historie, stále ve společnosti silně rezonují a svátek bývá i příležitostí k ventilování společenského napětí. Letos tomu nebylo jinak, všestranně se zhoršující situace v zemi tomu napomáhá.

Přesto je třeba říci, že popularita tohoto státního svátku má i jinou vypovídací hodnotu. Potvrzuje, že pád komunismu nebyl za celých 34 let převrstven žádnou jinou historickou událostí srovnatelného významu – tedy, že naše země zažívala mimořádné období 34 let klidného vývoje a prosperity. To je unikátně příznivá epocha, která nemá obdoby v celé historii naší moderní státnosti. Generacím našich předků ve století XX. nic podobného dopřáno nebylo. Téměř každých 20 let přišel otřes v podobě velké krize, okupace nebo politického převratu a zrychlený běh dějin odsouval předchozí mezníky do historie. Fakt, že 17. Listopad stále vytrvává na piedestalu živých výročí se silným apelem, vyjadřuje mimořádnost současné éry, která, jak se bohužel zdá, rychle končí.

Jedním z požadavků, které v listopadu 1989 silně zaznívaly na náměstích českých měst, bylo skoncování s ponižujícím postavením naší země jako nesvéprávného satelitu spojenecké velmoci a země s omezenou suverenitou. Naplnit tento požadavek se ukázalo být velmi obtížným – pro řadu českých politiků jsou suverenita a obhajoba zájmů vlastní země namísto servility vůči mocným nepředstavitelné. Vrcholu dosahuje toto nestatečné vazalství právě v současnosti a není příliš vzdáleno od truchlivých vzorů z dob předlistopadové normalizace.