Prvního ledna uplynulo 25 let od rozdělení Československa a vzniku samostatné České republiky a Slovenské republiky. Obdivuhodným mírovým a kooperativním způsobem rozdělení skončila prohlubující se agónie společného státu, započatá tzv. pomlčkovou válkou v roce 1990. To však bylo pouze nové vzplanutí latentní krize soužití Čechů a Slováků, která vystupovala na povrch ve všech kritických momentech existence Československa od jeho vzniku.

Ani po stu letech nemáme odvahu si přiznat, že Masarykova republika měla velké vrozené defekty. Pro české Němce bylo postavení menšiny v národním státě pro tento účel uměle vytvořeného československého národa nepřijatelné a nová republika se ani nesnažila nijak zvlášť si naše Němce získat. Čechoslovakismus si nezískal srdce Slováků. Účelovost jeho vzniku – český zájem na výrazném přečíslení českých Němců spojením se Slováky a hledání ochrany před brutální maďarizací na straně slovenské – se rychle začala projevovat. Předválečný slovenský autonomismus rychle přerostl v separatismus, který byl zneužit Hitlerem a nacisty ke zničení Československa.

Slovenský štát jako satelit „Třetí říše“, jeho účast ve válce proti Spojencům a podíl na vyvraždění vlastních židovských obyvatel ideu slovenské samostatnosti pošpinily a na řadu let zdiskreditovaly, takže poválečná obnova Československa byla bez problémů prosazena. Odsunem sudetských Němců však na české straně přestal existovat původní hlavní motiv pro spojení se Slováky. Ti naopak těžce nesli denní pragocentrickou praxi komunistického režimu, který byl Slovensku vnucen z Prahy. Pod totalitním nehybným příklopem tak v komunistickém Československu stále doutnal a sílil česko – slovenský antagonismus živený přirozenou snahou Slováků, kteří mezitím dospěli v rozvinutý moderní národ, dosáhnout vlastní suverenity. Projevilo se to při první příležitosti v roce 1968 a ani federalizace republiky a skutečnost, že řada hlavních postav normalizačního režimu včetně prezidenta republiky Husáka byli Slováci, na tom nic nezměnila.

Po roce 1989 se v podmínkách nově nabyté svobody uvolnila stavidla všech dlouhodobě neřešených problémů země a slovenská otázka byla jednou z nejdůležitějších, přestože to prezident Havel a jeho okolí neočekávali a zpočátku přehlíželi. Jejich politická neobratnost, sklony k intrikánství a nedostatek respektu k partnerům na druhé straně spolu se snahou některých českých politických sil hrát antislovenskou kartu nakonec vytvořily takový příkop, který fungování společného státu zcela paralyzoval. Nutnost řešit tuto situaci spadla na vítěze voleb v červnu 1992 – Václava Klause a Vladimíra Mečiara. To vše v situaci, kdy celá Evropa trnula hrůzou nad hrůzami jugoslávské agónie a krvavými zmatky provázejícími rozpad Sovětského svazu.