Před čtyřmi lety, uprostřed nadšené hysterie a ovací nad zvolením neznámé pohledné ženy do funkce slovenské prezidentky, jsem na stránkách IVK publikoval následující text, za který se na mě kvůli „svatokrádeži“ vrhla celá naše progresivní mediální scéna:

Slovenský "projekt“

Slovensko má smůlu. Už podruhé země, která se stále potýká s absencí delší tradice vlastní státnosti, vystavila bianco šek zcela neznámé osobě, aby jí stála v čele. A je neuvěřitelné, že naše mainstreamová média mohou tento výkřik bezradnosti oslavovat, vynášet do nebe a dávat za příklad.

Zuzana Čaputová, nová prezidentka Slovenské republiky, má jedinou známou přednost a výhodu, kromě toho, že je žena – dosud nic nevykonala, nikdo jí nezná, a tak o ní nelze nic říci. Ani v dobrém, ani ve špatném. Účast v údajném sporu o skládku v Pezinku je marginální komunální příběh, který nepřesáhl hranice jejího bydliště. Pak prý ještě sbírala podpisy pro zrušení Mečiarovy dávné amnestie. Vskutku skromňoučká kvalifikace pro nejvyšší politiku, a to hned pro její absolutní vrchol.

Vše ostatní, co říkala a dělala po vstupu do předvolební kampaně, je čistý marketing. Její slova, sliby a priority nelze ničím verifikovat, její dosavadní životní dráha a skutky nemohou být žádným vodítkem. Její zvolení je smutným vysvědčením zoufalosti slovenské politiky a stavu tamější demokracie – vyhrává anonym. Rozhoduje pohlaví, vlasy, šaty, prázdná slova a fráze – „slušnost, spojit národ a boj proti zlu“. Tak málo stačí pro dosažení vrcholu. Přitom zdravý rozum člověku říká, že funkcí hlavy státu by kariéra politika měla končit, nikoliv začínat, že do funkce prvního občana by měl být kandidát kvalifikován svým dosavadním životem a zásluhami o stát a národ, nikoliv být jako „no-name“ vytažen z klobouku.

Nejhorší je, že ani pořádně neznáme pozadí celého projektu Čaputová. Kdo za ním stojí, kdo ho platí, co za to chce? Proč dostala přednost před osvědčeným matadorem evropské unijní politiky Marošem Ševčovičem, když oba říkali v zásadě totéž? Český ministr Petříček a různá naše média jásají, že vítězství paní Čaputové potvrdilo evropské směřování Slovenska. Znamená to snad, že místopředseda Evropské komise Šefčovič (!!) není dostatečně proevropský?

Čím vysvětlit náhlou náklonnost hlavních médií, která Zuzanu Čaputovou na poslední chvíli přeměnila z outsiderky ve favoritku? Nevíme.

Pouze vidíme, že marketingové projekty stále válcují standardní politiku. Známe však již řadu příkladů, které potvrzují, že pro úspěšnou politiku či její změnu pouhý marketing nestačí. Slováci se o tom mohli přesvědčit v už případě dosavadního prezidenta.

Jiří Weigl, dne 1. dubna 2019

V úterý prezidentka Čaputová oznámila, že se za rok nebude ucházet o znovuzvolení. Prý nemá dost sil. Není to překvapení. Její popularita u slovenské veřejnosti dramaticky klesla, země se za roky jejího vládnutí propadla do ještě hlubší politické a ekonomické krize, než byla na počátku.

Plně se potvrdilo, že marketingové projekty nefungují, že voličům, na počátku zmanipulovaným mediální masáží, nakonec přinesou jen zklamání. Je zjevné, že pouze s pohlednou tváří, odezíráním ze rtů spojencům a opakování frází o slušnosti a dalších prázdných klišé vystačit nelze. Po čtyřech letech už o ní voliči něco vědí a jsou zklamáni. Šance na znovuzvolení není velká.

Hlavě státu, která byla jako náhodná osoba do funkce přemluvena zákulisními manipulátory politické scény, nikoliv že do ní logicky směřovala jako do vyústění své úspěšné politické kariéry, chybí i dostatečná motivace, přesvědčení a vědomí odpovědnosti. Nároky na nejvyšší veřejnou funkci jsou enormní.

Lidsky je proto rozhodnutí prezidentky Čaputové pochopitelné. V politice by však mělo být mementem, a to nejen na Slovensku, které zklamání s prezidentem-projektem zažívá po Andreji Kiskovi již podruhé.

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause