Klíčový zákon o „růstu a aktivitě“, který po čtyři týdny obhajoval ministr hospodářství Emmanuel Macron, prošel.

Premiér Manuel Valls se ale musel uchýlit k metodě, tzv. článku 49-3, jímž zákon protlačil dolní komorou parlamentu. Zákon tak prošel bez hlasování, v obavě, že by většinu nemusel získat, či byl závislý na nejisté podpoře centristů.

Kdo si dnes myslí, že povyk, jenž vypukl kolem zákona, nemá co dělat s krizí důvěry? Krize je tady již od podzimu. Nyní jen vypukla její další fáze. Macronův zákon jasně ztratil oporu u levice jako takové, a získal ji překvapivě u centristů, což přesně odpovídá o směru, jímž nynější vláda postupuje.

Skutečnost, že premiér Valls přistoupil k použití metody 49-3, mající sice oporu v Ústavě – a nebyl to nikdo jiný, než historicky gaullističtí ministři, na čele s Michelem Debrém, kteří tento styl zavedli jako drtivou metodu V. Republiky – dnes ale odhaluje především jasnou propast, do níž se vláda perspektivně řítí.

Použití tohoto ústavního triku totiž prokazuje, že po pádu premiéra Marca Ayraulta a „liberálním obratu“, s nímž přišel nynější premiér Valls, podporován prezidentem Françoisem Hollandem, dnes ve Francii vládne toliko vládní fasáda.

Za ní se skrývá obraz zkázy: nejednota, fragmentace a neukojitelné ambice. Socialisté prostě mají velký problém. Macronův zákon může být totiž také posledním zákonem, který nynější vláda Národním shromážděním protlačila.

Při absenci většiny není prostě možné donekonečna používat silová řešení. V Bruselu bude mít nyní ministr Macron dobré alibi, že odvedl „špinavou práci“, ve Francii ale jeho zákon skončila legitimita samotné vlády.

Macronův zákon je v mnoha ohledech problematický – nikoliv pouze pro jistou anekdotičnost zvýšení počtu „práce v neděli“ - ale zvláště pro jeho celkovou nesourodost.

Ministr Macron také v některých otázkách, zejména u tzv. reglementovaných profesí, jež chtěl liberalizovat, nakonec ustoupil. Přinese-li skutečný „růst a aktivitu“ není vůbec zřejmé.

Stav růstu francouzské ekonomiky je na dramatických 0, 4%, což bylo koncem roku socialisty vydáváno za úspěch. Předtím byli totiž celý rok na nule.

Starostka města Lille a poslankyně Martine Aubryová, reprezentující levé křídlo socialistů, se domnívá, že vláda již nemůže postupovat „silou proti většině v zemi“. Co ale může dělat dál?

Měl by prezident Hollande rozpustit Národní shromáždění? Sotva. Byl by to debakl. Pokusit se o další vládní obměnu, kde by byla zastoupena širší levice? Přesně to přece na podzim nechtěl... Jediné, co vládu drží nad vodou, je neschopnost pravice být skutečnou opozicí.

Předsedkyně Národní fronty Marine Le Penová to vyjádřila lapidárně: „Už nějaký čas jsme věděli, že v Národním shromáždění není opozice, nyní jsme se dozvěděli, že tu není ani většina. Nacházíme se v zemi nikoho.“ 

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele.