Itálii dne 10. března 2012, v metropoli motorů, jak se přezdívá Modeně, kde jsou nebo byly donedávna továrny Lamorghini, Maserati, otevřeli muzeum Enzo Ferrariho. Navrhl ho britsko-český architekt Jan Kaplický a jeho londýnské studio Future Systems, které již v minulosti v Itálii realizovalo podle Kaplického návrhu most v Benátkách a autobusovou zastávku v Neapoli. Itálie má tak víc staveb od Jana Kaplického než Česko, kde stojí jen jedna vilka postavená podle jeho návrhu v Praze na Dobešce.

„Ferrariho muzeum je nejkrásnější dílo realizované v Modeně v poslední době,“ řekl starosta města Giorgie Pighi. Slavnostní ceremoniál byl velkolepý, zúčastnila se ho i Kaplického manželka Eliška a Kaplického blízký spolupracovník Andrea Morgante, který tři roky po Kaplického smrti dotáhl projekt do konce. Jana Kaplického znal velmi dobře: pracovali spolu deset let. Na ceremoniálu padla i velmi známá věta Enza Ferrariho: „Když o tom dokážeš snít, dokážeš to i uskutečnit,“ která platí úplně stejně o životě a díle Jana Kaplického.

Kaplický jako jeden z hlavních průkopníků poslední vlny organické architektury o ní snil od mládí, a proto ji dokázal uskutečnit. Bez jeho snů by nikdy nestálo tiskové centrum kriketového stadionu v Londýně, ani jeho obchodní dům v Birminghamu, dvě jeho nejznámější stavby.

Ferrariho muzeum, které bylo nyní otevřeno v Modeně, může někomu připomínat vzdáleně Rejnoka, který leží na zádech a ukazuje žábry, tedy něco podobného, co Kaplický navrhl pro České Budějovice, nebo žlutou kapotu závodního auta, ale přesto – alespoň podle fotografií a vyjádření místního obyvatelstva – ústrojně zapadá do tohoto starobylého italského města. Stojí totiž v blízkosti centra, kterému vévodí katedrála z roku 1099 a kde byla univerzita založena již v roce 1175. Italští odborníci označili tento futuristický návrh Jana Kaplického již v průběhu stavby za průlomový počin moderní architektury hlavně proto, že se mu podařilo zcela moderní projekt vkusně začlenit do tohoto velmi starého arcibiskupského města. Dle vyjádření starosty: právě Ferrariho muzeum bude hlavním turistickým lákadlem tohoto dvousettisícového města.

Připomeňme, že podobně jako uvažoval Jan Kaplický o návrhu muzea v Modeně, přemýšlel o návrhu Národní knihovny v Praze na Letné. V Modeně se inspiroval tvarem kapoty prvních závodních aut, při navrhování knihovny v Praze na Letné si vzpomněl, že tam odjakživa stávala šapita cirkusů a z jejich tvaru vycházel. Po prvotním nadšení nad projektem blobu se ale nálada po odsuzujícím výroku prezidenta Václava Klause na pražské radnici rychle obrátila a radní David Vodrážka dokonce stavbu označil za chrchel.

Svědčí to o jediném, že nejsme schopní ani v otázce architektury myslet v mezinárodním kontextu, spokojujeme se s průměrem, a to nás žene do izolace. Připravili jsme Prahu o jednu výjimečnou turistickou atrakci, která by k nám mohla přilákat řadu turistů, kteří by z šapita – blobu mohli pozorovat po celý rok krásu barokní Prahy. O této stavbě a tudíž o Praze by se hovořilo ve stovkách publikací: blob by fungoval jako přirozená a funkční reklama, jak ukazuje i mezinárodní popularita Tančícího domu od architektů Gehryho a Miluniče. Výdaje na stavbu by se tím městu i České republice – byť nepřímo – vrátily.

Ještě horší však je, že k zamítnutí projektu došlo nečestným způsobem a pomocí lží. V Praze se totiž veřejnosti předložila verze, že i mezinárodní architektonická soutěž podléhá české legislativě, podle které se podmínky soutěže musí dodržet, tedy v tomto případě že depozitář nesmí být uložen pod zemí. Jenže právě to není pravda. Mezinárodní soutěže nevyhlašuje Česká republika nebo kterákoliv jiná země, ale Mezinárodní unie architektů se sídlem v Paříži, a proto podléhá rozhodnutí komise francouzskému a potažmo mezinárodnímu právu. Česká republika pouze požádala unii, aby soutěž zorganizovala a dodala podmínky. A ty podmínky, podle pravidel unie, je možné měnit, pokud se na tom jednohlasně domluví komise.

A to je právě to, co se v Praze stalo: protože knihovna nestála na Kampě či kdekoliv u vody a nehrozilo nebezpečí zatopení, bylo možné knihy uložit v podzemí. Nehledě na to, jak řekla předsedkyně komise Eva Jiřičná: „Každé dobré řešení musí všechny podmínky nějak překračovat, proto je geniální. Soutěže se vypisují proto, aby vznikly co nejlepší návrhy, a ten úplně nejlepší vybere skupina jedinců, kteří mají odborné i lidské zkušenosti s danou problematikou a za své rozhodnutí nesou odpovědnost. Nic ve světě nepřikazují úředníci, ale jenom zákon profesionálního přístupu a lidská zkušenost... Problém je, že jsme u nás ještě nedocílili normality profesionálního života.“ A to je druhá věc, která nás z Evropy stále vyčleňuje a žene do izolace. 

Publikováno se svolením vydavatele.