Institut se dotázal 110 poslanců a senátorů a zjistil, že mezi nimi panuje přesvědčení, že média podrývají důvěru lidí v politiky, a tím narušují i důvěru v politický systém a ve stát, jak to pak interpretovala většina médií včetně ČTK.

Tato interpretace však na dotázané i některé interprety jednoznačně prozrazuje značnou míru politické negramotnosti, protože stát, tak jak ho chápe civilizace, ke které jsme se po roce 1989 připojili, nepředstavují politici, ale Ústava, zákony a instituce, jako jsou například soudy, policie atd. a to, jak se k nim chováme, vytváří politickou kulturu té které země.

Jak v demokracii vztahy mezi těmito institucemi fungují bylo možné vidět před pár lety při zavedení protiteroristické bezpečnostní politiky ve Velké Británii, jak na to poukázal tehdy profesor právní filozofie Jiří Přibáň.

Soudci několikrát bezprostředně zrušili vládní opatření v boji s terorismem, ale příslušný ministr na to reagoval pouze slovy, že soudní rozhodnutí respektují.

A vzpomeňme si, jak někteří čeští politici mluví o nejvyšších soudních institucích i soudní moci obecně. Hovoří o soudcokracii a vytvářejí atmosféru nedůvěry a politického nátlaku, viz vyjádření ministryně Válkové, která naléhala na soudce, aby se odvolal k Ústavnímu soudu kvůli navýšení platů soudců a státních zástupců či aroganci vlády, která se jim nikdy neomluvila kvůli chybně propočtené výši platů.

Těmito výroky a kroky jenom živí obecný předsudek, podle kterého jsou soudci neschopní, zkorumpovaní a politicky závislí. Jinými slovy nedůvěru ve stát podrývají právě politici, kteří znevažují demokratické instituce a nerespektují dělbu moci, zatímco novináři mají kritiku v popisu práce. Prestižní média, jak už naznačuje samo jejich označení, skutečnost jen "zprostředkovávají."

I výstup institutu komunikačních studií a žurnalistiky stojí za povšimnutí, protože vzorek politické reprezentce je velmi malý a zároveň se zabývá postojem jen jedné strany.

Skutečná studie by nejspíš měla porovnat názory nejen politiků, ale i podobného a podstatně vyššího vzorku i prestižních žurnalistů a politologů. Teprve potom by zřejmě bylo možno učinit trochu serióznější závěr.

Ve skutečně důvěryhodném státě bývá soudní moc podrobena velmi přísné kritice ze strany médií i veřejnosti, ale zároveň ji právě média a veřejnost musí chránit před každou kritikou ze strany ústavních činitelů, tedy volených i jmenovaných představitelů státu a nejvyšších úředníků včetně prezidenta, tedy těch, na které má soudní moc dohlížet.

S trochu nadsázky bychom si snad mohli dovolit v této souvislosti hovořit o tom, že do veřejného prostoru byla puštěna nezodpovědně dezinformace, která ale ve výsledku poškozuje právě politiky.

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele.