Do té doby od středověku patřila tato oblast k Rakousku a taky, kdyby nebylo Rakousko po druhé světové válce obsazeno Rusy, by se k Rakousku zřejmě opět přičlenilo. Přes tvrdé snahy Italů oblast poitalštět, se jim to doposud nepodařilo: Tyroláci – když v padesátých a na počátku šedesátých let byla tato tendence nejsilnější – pro své děti zřídili tzv. Katakombenschule, podzemní školy, a učili je němčině.

Tato oblast se dnes jmenuje Provincia autonomia di Bolzano a je nejbohatší italskou provincií: proto taky Jižní Tyrolsko má zaplatit na sanaci státního rozpočtu do Říma 120 milionů eur. A to je samozřejmě hlavní důvod, proč v době krize se vztahy mezi představiteli této provincie a Římem zase přiostřily a proč znovu ožilo staré heslo „Pryč od Říma“. V Jižním Tyrolsku znovu ožil i slovník bojovníků proti cizí nadvládě a i obyčejní lidé hovoří o tom, že se nechtějí nechat zatahovat do italského nepořádku.

Poslankyně místního parlamentu Eva Klotzová se ptá: „Co se musí ještě vlastně stát, abychom se konečně mohli odtrhnout od Itálie?“ Tato debata se ale už netýká jen nějakých okrajových skupinek, nebo starých bojovnic za odtržení, jako je paní Klotzová, jako tomu bylo v posledních desetiletích, ale takovéto názory zastává i pan Thomas Widmann, hospodářský radní této provincie, který v tomto orgánu sedí za konzervativní lidovou stranu. Tento muž dokonce přišel s velice racionálním a zcela konkrétním návrhem na osamostatnění Jižního Tyrolska. Chce, aby se Jižní Tyrolsko vykoupilo, a spočítal i cenu, kterou je ochotno za svou svobodu zaplatit. Doslova řekl: „Itálie má dluh 1911 miliard eur, to činí na jednoho obyvatele Itálie 30.000 eur. Nás je půl milionu, takže zaplatíme-li za naše občany 15 miliard eur, mohli bychom být svobodní: mohli bychom za tyto peníze získat úplnou autonomii. S Itálií bychom měli jen společnou měnu, zahraniční a obrannou politiku.“

Tato rétorika nachází velkou podporu hlavně mezi mladými lidmi a počet těch, co separatismus podporují, stále stoupá. Politolog Günther Pallaver předpovídá, že tato tendence nabude v nejbližší době ještě na větší síle. Na počátku sedmdesátých let bylo bezmála devadesát procent Tyroláků s částečnou autonomií spokojeno, dnes je to jen šedesát procent. A voličstvo je stále pravicovější: nepřiklání se jen k lidové straně, ale politologové se obávají, že bude stoupat počet voličů, kteří budou volit i extrémně radikální strany, které by se pak mohly dostat i do římského parlamentu, kde zatím sedí jen lidovci.

Šéf této provincie Luis Durnwalder, který je ve funkci již dvaadvacet let a kterému se přezdívá „věčný Durni“, po návštěvě nového ministerského předsedy v Říme Maria Montiho prohlásil: „My jsme stále na stejném parníku jako Itálie, ale jsme Tyroláci, tedy pasažéři první třídy.“ 

Publikováno se souhlasem vydavatele.