Jak víme u ročníků narozených v letech 1936 až 1968 se důchodový věk zvyšoval postupně z původních 60 na 65 let a u dalších ročníků se původně počítalo, že bude u mužů odchod do penze v 65 letech a u žen, podle počtu dětí od 62 do 65 let u bezdětných. Další reforma však hranici ještě posunula, takže například kluk, kterému jsou dnes dva roky, by měl odejít do důchodu v 71 letech. Zdůvodňuje se tento posun nejen ekonomicky, že pracující populace nemůže uživit stále zvyšující se počet zdravých penzistů, ale i tím, že zaměstnání drží lidi v lepší mentální kondici a stát nemusí tolik investovat do jejich léčby.

To zní velmi logicky, až na to, že trh, kterému jsme uvěřili, že všechno za nás vyřeší, se chová opačně a pracovní diskriminace se stává - byť skrytě - čím dál brutálnější: reálná hranice zaměstnatelnosti se pro většinu lidí stále snižuje. Ve skutečnosti, jak na to upozornila MF Dnes ve čtvrtek 1.září 2011, to vypadá tak, že lidé nad 45 let i s vysokou kvalifikací, manažerskou praxí a znalostmi několika jazyků personalisté nechtějí v Česku zaměstnat. Do inzerátů to samozřejmě nepíší, ale agentury dostávají takové pokyny ústně.

Statistiky úřadů práce to dokladují. Lidé starší 45 let tvoří rekordních 40 procent všech nezaměstnaných. V roce 2001 to bylo jen kolem 13 až 28 procent, oficiální údaje se liší. Počet šedesátníků, kteří budou brzy hledat práci, se dle statistiků brzy zvýší na jeden milion.

Tento stav je krajně ekonomicky nevýhodný: Jestliže kvalifikovaný člověk studuje minimálně do 25 let a za dvacet let je nepoužitelný, většinu čas: tedy plných padesát let a něco se o něj musí starat stát.

Někteří odborníci hovoří o tom, že je to důsledek postprofesionální doby, v níž zkušenost přestává platit jako hodnota. Požadovaná je dynamičnost, kreativita a inovace. Prostě změna, kterou chce na sebe instituce i výrobek upozornit a přitáhnout pozornost klienta. Špičková kvalita, která byla vždy svázána s vysokou zkušeností, precizností a specializovanými znalostmi, čím dál rychleji už nebývá považována za vyšší hodnotu. Kvalifikovanou práci při produkci průměrných výrobků zastávají sofistikované robotické stroje a nekvalifikovanou práci za nás dělají levní zahraniční dělníci z východu.

Neřeší-li tuto situaci trh a naopak ji vyhrocuje, měla by se na řešení podílet politika, jako správa věcí veřejných. To je evidentní příklad, jak totálně naše politické strany selhávají. Žádná z politických stran se tohoto tématu nechopila, sociální demokraté jen hovoří ústy svého předsedy, že by se měl odchod do důchodu snížit a pohybovat někde mezi 65 a 67 rokem. To však problém neřeší.

Tato situace je ale důsledkem celocivilizačního selhání, které odhalily příčiny i následné řešení krize v roce 2008 a následujících letech. Biliony na řešení krize totiž nebyly investovány do odstranění příčin, tedy na řešení nějakého konkrétního problému, jak ukazují poslední analýzy a i blížící se další krize, ale pouze na obnovení důvěry na trzích, tedy na změnu nálady obyvatelstva, a hlavně na to, aby starý systém zůstal zachován. Řešení bylo čistě marketingové. A je tomu tak zřejmě hlavně proto, že se krizová situace řešila rychle a kreativně bez ohledu na hlubší analýzy, které vyžadují velkou zkušenost a zodpovědnost za vývoj v delším horizontu. Rychlostní společnost bazíruje na okamžitém řešení.

Past se nad námi zacvakla a tím se v celé naší civilizaci otevřel nebezpečný prostor pro populismus, který se vždy nese na vlně frustrovaných občanů, kteří hřímají: Netuším, co se vlastně děje, ale už toho mám po krk. Musíme něco udělat. A to něco je vždy jednoduché a destruktivní, jako každý protest zoufalců. To je důvod, proč vzniká velké nebezpečí stále častěji se opakujících sociálních nepokojů v Londýně, Berlíně, ale i u nás.

Vyšlo na blogu aktualne.centrum.cz. Publikováno se souhlasem autora.