Naše republika má jen jeden Zákon. Nejvyššími psanými dokumenty jsou Ústava a Listina základních práv. Bohužel, i tyto nejvyšší právní předpisy jsou přizpůsobené naší justicí. Z rovnosti občanů před zákonem se stala rovnost „občanů s právnickým vzděláním“.

Nedílnou součástí Zákona by měly být všechny zákony matematiky a přírodních věd, nejnovější poznatky ve vědách přírodních a lékařských. Soudy by měly mít povinnost takové poznatky sledovat, a věcem, kterým soudy nerozumí, rozhodovat podle znaleckých posudků odborníků.

Soud rozhoduje buď (samo)soudcem nebo senátem soudců. Ekonomicky je nejvhodnější rozhodovat jedním soudcem.

Ústava přikazuje každému soudu, jak má rozhodovat: „Soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat.“ Příkaz zakazuje každému soudu (na jakékoliv úrovni) cokoliv nařizovat jinému soudu. Ani soud vyššího stupně nesmí nic přikazovat soudu nižšímu. Soud nižšího stupně by musel rozhodnout závisle na přání třetí osoby. Každý soud musí vynést věcné rozhodnutí předloženého sporu.

Každý subjekt se obrací na soud s prosbou, aby soud rozhodl o pravdivosti tvrzení žaloby. Soud jednomu účastníku přizná pravdu. Z toho logicky plyne, že druhá strana u soudu pravdu nenalezla. Musí být lhostejné, která strana podává žalobu.

Soud by před svým rozhodováním měl odhadnout dobu, kterou se bude muset případem zabývat, a stanovit výši soudních poplatků. Rozhodování každého soudu je zpoplatněné. (I státu by mohl být vyměřovaný soudní poplatek. Prokurátoři by si museli uvědomit, že stát musí fungovat ekonomicky.) Žádná žaloba by neměla být přijatá, pokud žalobce nezaplatil soudní výlohy.

Když soud přizná jedné straně pravdu, druhá strana musí uhradit soudní výlohy. Výrok soudce může mít pouze dvě varianty:

A. „Soud uznal důkazy žaloby. Žalovaná strana splní následující požadavky žalobce...... Veškeré soudní výlohy uhradí žalovaná strana.“

B. „Žaloba se zamítá. (Soud neuznal důkazy žalobce.) Veškeré soudní výlohy uhradí žalobce.“

To je základ spravedlivého rozhodování, který je známý už z antiky. Rozhodní k jedné straně sporu je opakem rozhodnutí ke druhé straně sporu. Postupu se říká důkaz opakem (z opaku, platil u nás až do roku 1963).

(Reichsgesetzblatt 1849-1918 (böhmisch) § 270: „Skutky, pro jejichž existenci zákon stanoví domněnku, nepotřebují důkazu. Důkaz opaku jest dovolen, pokud jej zákon nevylučuje. Tento odvod může veden býti také výslechem stran podle §§ 371 a násl.“

Totalitnímu systému takové nařízení nevyhovovalo. Proto do soudního řádu vložilo následující formu.

Občanský soudní řád 1963 § 133: „Skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázánu, pokud v řízení nevyšel najevo opak.“

Totalitní právníci nahradili „Skutky“ „Skutečností“ a „jest dovolen“ za „soud má za prokázanou“. Z jednoduchého návodu, jak má soudce postupovat, vytvořili neurčité souvětí, které soudci nepřikazuje, kdy má důkaz opaku aplikovat. Prakticky umožnili soudcům vynášet rozsudky pravdivé i nepravdivé. To je jeden z důvodů, proč soudní spory trvají desetiletí, a z justice je černá díra ve státním rozpočtu.

Občan požaduje konkrétní (spravedlivé) rozhodnutí. Nikdo nežádá, aby soud své rozhodnutí zdůvodňoval. Soud musí rozhodnout, zda uvedená žaloba je pravdivá, nebo žalobu zamítnout. Jestliže soud (v prvním stupni soudu) rozhodne, už nikdy se nesmí k dané kauze vyjadřovat. Jedná-li se o identický skutek, který provedlo více občanů, stačí rozhodnout pouze jeden případ. Všechny ostatní skutky mohou být (soudními úředníky) vyřešené s odkazem na předcházející pravomocné rozhodnutí soudu. V právním státě musí být dva identické činy vyřešené identicky. Bez ohledu na místo činu.

Ústava předpokládá, že soudnictví je dvoustupňové. Každý účastník sporu má právo se proti rozhodnutí soudu v prvním stupni odvolat. Odvoláním se výkon rozhodnutí soudu pozastavuje. Soud druhého stupně (odvolací) má identické předpisy. Musí danou kauzu vyřešit. Nesmí nutit soud prvého stupně, aby za něho rozhodoval. Když vrací řešení soudu prvého stupně, nutí soud, aby rozhodl závisle podle jeho „právního názoru“, což Ústava jednoznačně zakazuje.

Jen výjimečně se řeší případy, kdy dvě práva nelze porovnat. Proto existuje soud dovolací, který musí spor vyřešit smírem.

Nezávislé soudy jsou placenou službou pro občany, pro stát i pro instituce. Stát nese největší náklady na justici, proto musí dbát na ekonomickou stránku. Předem zaplacení soudních poplatků vylučuje zneužívání soudů k jiným účelům.

Cesta, jak se dostat ze současné situace není složitá. V první řadě je třeba vyjmout institut Státního zastupitelství z gesce ministra spravedlnosti. Státní zástupci musí dohlížet na průběh vyšetřování, které vede stát. Jako příslušníci moci výkonné jsou vázaní mlčenlivostí a nemůže dojít k neoprávněnému úniku citlivých informací. Musí dodržovat přísnou hierarchii. Na Parlament se bude obracet jen Nejvyšší státní zástupce. Nemůže dojít ke sporům mezi jednotlivými prokurátory, Pouze tímto administrativním krokem se rázem zvedne úroveň naší justice.

Soudcům je nutné připomenout literu Ústavy a soudcovský slib. A to takovým způsobem, který nedovolí překrucovat literu Ústavy. Třeba následujícími odstavci, vloženými do záměru do nového Občanského soudního řádu:

§ 1. Hierarchické uspořádání lidského poznání a právních norem tvoří „Zákon“, podle kterého soudci rozhodují. Jsou to:

(1) Zákony přírodních a matematických věd, nejnovější poznatky věd lékařských a technických,
(2) Ústava, Listina základních občanských práv a svobod,
(3) nařízení nadnárodních orgánů, kterých je republika členem (EU, NATO),
(4) zákony a zákonná nařízení uvedené ve Sbírce zákonů,
(5) nařízení institucí a osob, které jsou zmocněné nařízení vydávat.

§ 2. O vazebním držení občana rozhoduje porota nejméně tří soudců. Její rozhodnutí musí být jednomyslné.

§ 3. V soudním řízení musí soud vyhodnotit každý předložený důkaz. Soud nemá právo měnit žalobní návrh.

§ 4. Soudnictví je dvoustupňové. Každý spor má nárok na dva zákonné soudce, případně rozhodnutí dovolacího soudu. Soud na každém stupni má povinnost vyřešit spor. Nemá právo nutit jiné soudy, aby za něho rozhodovaly.

Státní úředníci plní cíle, které si současná vláda stanovila. Vedoucí státních úřadů jsou za to zodpovědní.

Domnívám se, že by pouze zveřejnění tohoto záměru mohlo přimět soudce k tomu, aby se zamysleli nad současným stavem justice.

Jsme v polovině volebního období do Sněmovny. Hnutí ANO ve volbách v roce 2013 slibovalo: „Právo a soudy tu nejsou pro právníky, ale pro občany. To neznamená, že musí laik rozumět všem zákonům, ale naopak, že to nepotřebuje.“ ANO postupně získalo 18% a 30% hlasů. Bohužel se nyní potvrzuje, že sliby není nutné plnit. Čím déle současný stav potrvá, tím větší náklady to v budoucnosti Česku způsobí.

Politické subjekty, které se hodlají účastnit ve volbách do poslanecké sněmovny, by se měly k navrženým úpravám vyjádřit. Když se nevyjádří, občané z toho vyvodí, že je jim stav naší justice lhostejný. Důrazné přihlášení patrně žádné straně neuškodí.

Karel Januška