Zárukou spravedlivého rozhodování je respektování pravdy. Soudce hledá pravdu v žalobě. Má právo a povinnost rozhodnout podle svých znalostí zákona a podle svého svědomí. Vždy existují pouze dva možné výroky soudce o každém sporu. Jsou to:
1) Soud uznal důkazy žalobce. Rozhodnutí soudu musí obsahovat: „Soud dává za pravdu žalobci. Žalovaná strana je povinna splnit požadavky žalobce v těchto bodech..... Žalovaná strana uhradí soudní náklady žalobci.“
2) Soud neuznal důkazy předložené žalobcem. Rozhodnutí soudu musí být: „Žaloba se zamítá. Žalobce je povinen uhradit žalované straně veškeré soudní náklady.“
Žádné jiné rozhodnutí soudce nemůže vydat. V každém sporu musí být lhostejné, která strana se na soud obrátí. Výrok soudu k jedné straně sporu je opakem výroku ke druhé straně. Ústava a soudcovský slib to zaručují, ale soudci se podle toho neřídí. Když soudce jednou o případu rozhodne, tak podle Ústavy se již nikdy nesmí k případu vyjadřovat („Soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat“). Změnit své rozhodnutí by soudce musel na přání (či dokonce příkaz) třetí osoby. Rozhodl by závisle. Proto máme dvoustupňové soudnictví. Ke spravedlivému rozřešení každého sporu musí stačit rozhodnutí dvou soudců. Jenom výjimečně se může stát, že spor mezi dvěma účastníky nemá řešení (právo rodičky rodit doma a povinnost lékaře chránit zdraví dítěte). Takové spory musí končit u smírčího (dovolacího) soudu.
Pohrdám soudci soudů, kteří nedodržují soudcovský slib, a nutí jiné soudce, aby rozhodovali podle jejich „závazného právního názoru“.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV