V zemi, kdy mohou soudci měnit žalobní návrhy, nemůže existovat spravedlivé soudnictví. Naši soudci si ze státního rozpočtu přidělují peníze a nepřipadá jim to nenormální.

Denně slyšíme a čteme desítky nepravdivých výroků. Problém pravdivosti výroku byl vyřešený už v antickém Řecku. Naše právní věda, právnické fakulty, zákonodárci, soudci, moderátoři veřejnoprávních prostředků ignorují pravdu.

Před každým soudem stojí dva subjekty, které se nemohou shodnout na jedné skutečnosti. Povinností každého soudce je rozhodnout kauzu pravdivě a spravedlivě. Demagogové (a bohužel i někteří soudci) tvrdí, že zákon nebo „závazný právní názor“ je kriteriem pravdy. Ale pravda a „závazný právní názor“ jsou velmi často v příkrém rozporu.

Jak tento rozpor rozsoudit vyřešili již v době antické. Ze společnosti jsou vybráni jednotlivci, kteří jsou nadáni logickým myšlením a morální kvalitou. Tyto občany povýšili do soudcovského sboru. Je lhostejné, zda výběr provede panovník, nebo (svobodní) občané.

Každý soudce má pouze dvě možnosti, jak může danou kauzu rozhodnout. Podle předložených důkazů a svého svědomí rozhodne, zda má, či nemá pravdu strana, která se na soud obrátila. Soudce vynese výrok, který je závazný pro obě strany. Výrok vynáší vůči straně, která podala žalobu. Už v antice přišli na to, že výrok soudce k jedné straně je opakem výroku ke druhé straně. V matematice to odpovídá důkazu sporem.

Aby rozhodování soudců bylo zaručeně spravedlivé, právní systémy zavedly institut dvoustupňového soudnictví. Jestliže jedna strana sporu nesouhlasí s rozhodnutím soudu, lze podat odvolání. Dodejme, že soudní činnost je zpoplatněná. Odvolací soud je soudem druhého stupně. Jeho povinnosti jsou identické, jako soudu prvého stupně. Musí posoudit předložené důkazy a porovnat s rozhodnutím soudu prvního stupně. Odvolací soud má možnost rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdit, opravit, nebo vynést opačné rozhodnutí, než které vynesl soud prvního stupně. Rozhodnutí odvolacího soudu je konečné, protože pouze jedna strana může mít ve sporu pravdu. Mlčky se předpokládá, že soudci odvolacího soudu jsou „spravedlivější“, než soudci prvního stupně.

Existují případy, kdy nelze najít pravdu mezi dvěma subjekty. Jestliže rodička uplatňuje právo na porod doma, a přivolaný lékař trvá na ochraně zdraví nenarozeného dítěte, nelze takový spor spravedlivě rozhodnout. Proto je v našem systému umožněné obrátit se na mimořádný dovolací soud. Ten by měl být soudem smírčím. U nás tyto případy řeší často Ústavní soud.

Každé rozhodnutí soudu je pravomocné. Pouze odvolaní proti rozsudku soudu prvého stupně může pozdržet výkon rozhodnutí. U dovolání by neměla být pravomoc soudu (výkon rozhodnutí) porušená.

Soudci nesmí být souzeni jinými soudci. Ústava takový případ vůbec nepřipouští. Každé takové rozhodování lze označit za podjaté. Z toho jednoznačně plyne, že žádný soud nesmí vracet řešit spor soudu nižšího stupně. V tom spočívá logický marasmus zděděný po „socialistickém“ systému, který je dosud používán. Proto jednotlivé spory trvají desetiletí.

Ministr vnitra, který dohlíží nad policií, měl by být nadřízený státním zástupcům. Zadržet svobodného občana lze pouze v případech, kdy zadržení následuje bezprostředně po spáchání skutku, který lze označit za trestný čin. Naši zákonodárci zaplevelili zákonné předpisy tisíci paragrafů, které za trestný čin označují i banální skutky. Zmanipulovaným výkladem Ústavy lze občany zvolené za poslance nebo senátory také vazebně stíhat. Podle znění Ústavy je imunita zákonodárce nezpochybnitelná. Může být narušena pouze v těch případech, kdy se vlastník mandátu dopustí nezpochybnitelného trestného skutku. I v takovém případě musí o mandátu (hlasu v komoře) rozhodnout celá komora. Komora může mandanta vydat k vazebnímu zadržení. Pokud se komora nevyjádří do 24 hodin po zadržení, je mandát zákonodárce pro stát důležitější, než případný uskutečněný trestný čin, a moc výkonná musí zadrženého zákonodárce propustit. Případné trestní stíhání je možné až po uplynutí platnosti mandátu.

Právní předpisy byly zaplevelené nařízeními, která byla důležitá pro potřeby zajištění překlopit systém diktatury proletariátu na systém tržního hospodářství. Některé soudní postupy probíhají podle „Občanského soudního řádu“, který byl zavedený v šedesátých letech minulého století. Proto je nutné soudcům přesně předepsat, jak mají rozhodovat ve jménu republiky. Proto je třeba soudcům přikázat, jak je třeba chápat termín „Zákon“.

Hnutí ANO dalo slib voličům už ve volbách v roce 2013:

Právo a soudy tu nejsou pro právníky, ale pro občany. To neznamená, že musí laik rozumět všem zákonům, ale naopak, že to nepotřebuje. Pokud žije poctivý a slušný život, zákony musejí být na jeho straně, aniž by je musel studovat. A stane-li se mu křivda, u soudu musí najít zastání.

Následující rozšíření právních norem zajistí, že soudce nemůže být obviněný z trestného činu korupce. Soudy budou rozhodovat rychle a spravedlivě.

§ 1. Hierarchické uspořádání lidského poznání a právních norem tvoří „Zákon“, podle kterého soudci rozhodují. Jsou to:

1. Zákony přírodních a matematických věd, nejnovější poznatky věd lékařských a technických,
2. Ústava, Listina základních občanských práv a svobod,
3. nařízení nadnárodních orgánů, kterých je republika členem (NATO, EU),
4. zákony a zákonná nařízení uvedené ve Sbírce zákonů,
5. nařízení institucí a osob, které jsou zmocněné nařízení vydávat.

§ 2. O vazebním držení občana rozhoduje porota nejméně tří soudců. Její rozhodnutí musí být jednomyslné.

§ 3. V soudním řízení musí soud vyhodnotit každý předložený důkaz. Soud nemá právo měnit žalobní návrh.

§ 4. Soudnictví je dvoustupňové. Každý spor má nárok na dva zákonné soudce a rozhodnutí dovolacího soudu. Soud na každém stupni má povinnost vyřešit spor. Nemá právo nutit jiné soudy, aby za něho rozhodoval.

Státní úředníci plní cíle, které si současná vláda stanovila. Vedoucí státních úřadů jsou za to zodpovědní.

Státní zastupitelství respektuje hierarchii a náleží do ministerstva vnitra. Právo na odvolání, nebo dovolání má pouze v těch případech, kdy je stát účastníkem řízení. Do soudního řízení mezi jinými subjekty, nesmí zasahovat o své vůli.

Státní rozpočet je důležitý zákon pro příští rok. Ale daleko důležitější je přinutit soudce, aby soudili přesně podle litery Ústavy. Náš Ústavní soud řeší složité problémy, které si vytvořila sama justice. Miliardové ztráty v justici lze jistě uplatnit efektivněji.

Páni představitelé všech politických stran, nemohli byste se domluvit a učinit takový krok, kterým se republika stane právním státem?