Soud může rozhodovat jedním soudcem, nebo porotou. Pro rozhodování poroty platí zákony matematiky. Výrok poroty je pravdivý tehdy a jen tehdy, když jsou výroky pravdivé každého porotce. Je lhostejné, kolik je členů poroty.

Soud je služba občanům i státu. Organizovaná má být ekonomicky, aby náklady na soudní řízení byly minimální. Z totality jsme zdědili soudnictví, které nebere ohled na ekonomiku.

Aby byl výrok soudu spravedlivý, musí být pravdivý k oběma stranám sporu. Jsou jen dvě možnosti, jak může soud rozhodnout.

A: „Pravdu má strana žalující. Žalovaná strana splní požadavky žalobce. Soudní náklady hradí žalovaná strana.“

B: „Žaloba se zamítá. Soudní náklady hradí žalobce.“

Výrok soudu k jedné straně sporu je opakem výroku ke druhé straně sporu. Tato skutečnost je v právní vědě označovaná jako důkaz opakem. V matematice to odpovídá důkazu sporem.

Většinu sporů může řešit pouze jeden soud (soudce). Soud (soudce) musí přesně znát nařízení (zákon), kterým panovník (vláda) zatěžuje své poddané. I v demokracii.

Totalita do právních předpisů zavedla přísedící soudce, bez právnického vzdělání a oddané politické straně, která vládla. Místo důkazu opakem jsme zdědili termín „závazný právní názor“. Soudy se zabývají právem, nikoliv hodnocením důkazů. Ani po třiceti letech snahy nemáme právní stát. Soudní spory trvají desetiletí, bezúhonní občané jsou označováni za trestně stíhané, odsouzení poslanci úkolují soudy.

Tragikomedií je, že Ústava je napsaná pro právní stát. Stačilo by, kdyby soudci Ústavu respektovali. Každý soud má hledat pravdu mezi dvěma stranami. Ze dvou výroků soud vybírá jeden, podle předložených důkazů. Žádná jiná možnost neexistuje. Proto teoreticky stačí k vyřešení sporu pouze jeden soudce. Jestliže jedna strana s rozhodnutím soudce nesouhlasí, má právo podat odvolání. Proto existují odvolací soudy (dvojstupňové soudnictví). V našem systému je možné, aby dva nižší soudy pochybily, a existuje možnost, aby spor rozhodl mimořádný soud dovolací.

Rozhodnutí každého ze tří soudů musí být pravomocné. Zákonné opravné prostředky (odvolání a dovolání) mohou pozastavit výkon rozhodnutí soudu.

Moc soudní má právo nařizovat občanům, organizacím, i představitelům státní moci. Výjimkou jsou samotní soudci, prezident a částečně zákonodárci. Poslanci a senátoři mohou být vyjmuti z moci soudní po dobu trvání mandátu. Mandát zákonodárce může být pro stát důležitější, než jeho případný trestní čin.

Ústava každému soudci zaručuje jeho nezávislost a nestrannost. Právo přikazovat jinému soudci, aby rozhodoval podle jeho „závazného právního názoru“ je v rozporu s články Ústavy 82.: ,,Soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat.“ a článkem 9.: „Výkladem právních norem nelze oprávnit odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu.“

Z toho plyne, že každý soudce může v konkrétním sporu rozhodovat pouze jednou.

Vážení poslanci a senátoři.

Soudům je třeba přikázat, aby na každém stupni rozhodovaly o tom, zda je či není žalobce v právu. Ústava nepřipouští přikazovat soudům, aby respektovaly „závazný právní názor“ jiného soudu.

Máte jedinečnou možnost zhodnotit výsledky parlamentních voleb. Dohodnout se, že se volební většina shodne na alespoň jediném příkazu soudcům. Aby republika spěla k právnímu státu, do právních norem je třeba zařadit následující příkazy soudcům:

Soud se musí vyjádřit ke každému navrženému důkazu. Soud na každém stupni má povinnost vyřešit předložený spor. Nemá právo nutit jiný soud, aby za něj rozhodoval.

Nikdo jiný než zákonodárci to nemůže učinit. Čím dříve to zákonodárci nařídí, tím rychleji se republika stane právním státem. K trestnému činu soudce ve spojitosti s jeho funkcí nemůže dojít.