Právní stát předpokládá rovnost občanů před zákonem, nezávislost moci soudní a nezávislost moci výkonné. Postavení občana a státu před soudem je rovnoprávné. Rozhodnutí soudu musí akceptovat jak občan, tak stát. Ústava nepředpokládá, že by se soudce dopustil trestného činu.

Ústava předpokládá, že každý soudce vynáší spravedlivý (to je pravdivý) výrok. Kdyby se postup rozhodování soudů řídil Ústavou, nikdy by nemohlo dojít k tomu, aby se soudce dopustil trestného činu. Ústava nepředpokládá, že by soudce mohl jeden případ řešit dvakrát. Nestranně a nezávisle může soudce rozhodnout pouze jednou.

Rozhodování přesně podle Ústavy nevyhovovalo soudcům v totalitě. Proto zavedli "přísedící soudce z lidu" a umožnili odvolacímu soudu (soudu druhého stupně) vracet řešení soudu prvního stupně, s odkazem na "závazný právní názor" vyššího soudu. Tím mohou soudci druhého stupně přinutit soudce prvního stupně vynést nespravedlivý (nepravdivý) rozsudek.

Bohužel, naši zákonodárci jsou k dané problematice slepí, a nevadí jim, když soudci nerespektují Ústavu. Ministr spravedlnosti dokonce tvrdí, že odhalení trestné činnosti soudce je znakem toho, že právní systém funguje. Právní věda je k problému také lhostejná, protože prebendy, které z takového rozvláčného soudního řízení plynou, převažují nad potřebami občanů a státu.

Státní zástupce předložil soudu k posouzení takové skutky soudce Elischera, které opravňují na soudce uvalit vazbu. Soud poté prohlásil soudce Elischera za „trestně stíhaného“ a soudce je ve vazbě.

Když se ve sporu stát versus občan obrátí obviněný občan na vyšší soud, protože uvalení do vazby pokládá za nepřiměřené, je respektování rozhodnutí nadřazeného soudu logické.

Také "trestně stíhaný soudce" si může opatřit advokáta, který bude obhajovat jeho bezúhonnost. Teoreticky se také jedná o občana. Ale jestliže některý vyšší soud připustí takovou možnost, pak se řešení provinění soudce může hledat desetiletí. Protože stát je jak v pozici žalobce, tak v pozici obhájce. Logické by bylo, aby žádné řízení jako "odvolání proti vazbě" soudce Elischera nezačalo. Listina základních práv a svobod stanovuje, že "nikdo nesmí být odebrán zákonnému soudci". Občan také nemůže požadovat po jednom soudu, aby odsoudil žalovanou stranu a po druhém soudu, aby zamítl žalobu protistrany. Jenom jeden soud se má případem zabývat. Každé soudní řízení je nákladné.

Současné právní předpisy s utajovaným rozhodováním nadřazených soudů nevedou k odhalení chybných rozhodnutí. To nám v ČT sdělil předseda Vrchního soudu v Praze.

Trestně stíhaný soudce je důkaz špatně fungující justice. Podobně jako trestně stíhaný poslanec na svobodě, který úkoluje soudy, je také odstrašující příklad práce justice. Oba příklady jsou dokladem toho, že soudci nerespektují literu Ústavy.

Ústava předpokládá, že každý soudce rozhoduje spravedlivě, čili pravdivě. Co jedné straně sporu soudce odebere, to musí protistraně přisoudit. Každý soud má pouze dvě řešení. Pravdu může mít buď strana žalující, nebo strana žalovaná. Žádná jiná možnost neexistuje. Na tento princip přišli myslitelé už před našim letopočtem. Protože každý spor může mít pouze dvě řešení (pravdu může mít pouze jedna strana), je existující dvoustupňový systém dostačující k vyřešení každého sporu. Komplikované spory (dvě různá práva) mohou řešit dovolací soudy. Kdyby soudní systém respektoval důkaz opakem (pravdivý výrok soudce), pak by byla i Ústava zbytečná. To vidíme na příkladu soudnictví ve Velké Británii.

Dokud zákonodárci nepřinutí soudce, aby respektovali literu a ducha Ústavy, bude naše soudnictví ve stavu, připomínající rozhodování mafie.

Sbírku zákonů je třeba upřesnit a soudcům nadefinovat termín „Zákon“. Upřesnění by mělo mít následující paragrafy: § 1.

„Zákon“, podle kterého soudci rozhodují, je hierarchické uspořádání lidského poznání a právních norem. Jsou to:

1. Zákony přírodních a matematických věd, nejnovější poznatky věd lékařských a technických
2. Ústava, Listina základních občanských práv a svobod
3. nařízení nadnárodních orgánů, kterých je republika členem (NATO, EU)
4. zákony a zákonná nařízení uvedené ve Sbírce zákonů,
5. nařízení institucí a osob, které jsou zmocněné nařízení vydávat

§ 2. O vazebním držení občana rozhoduje porota nejméně tří soudců. Její rozhodnutí musí být jednomyslné.

§ 3. V soudním řízení musí soud vyhodnotit každý předložený důkaz. Soud nemá právo měnit žalobní návrh.

§ 4. Soudnictví je dvoustupňové. Každý občan má nárok na dva zákonné soudce. Soudy na každém stupni mají povinnost vyřešit spor. Nemají pravomoc nutit jiné soudy, aby za ně rozhodovaly.

Povinností zákonodárců je budovat spravedlivý demokratický právní stát. To je požadavek velké většiny občanů. Nyní je vhodná příležitost k tomu, aby se politické strany k problému právního státu nějak postavily.

Upravit právní systém je nezbytné. Voliči v následujících volbách posoudí, zda zvolení zástupci splnili svou povinnost.