Základní uspořádání demokratického státu spočívá na vzájemném uspořádání vztahů mezi mocí výkonnou (vláda, armáda, policie), mocí zákonodárnou (Poslanecká sněmovna, Senát) a mocí soudní.

Rozhodování o tom, co je a není v mezích zákona, náleží pouze moci soudní. Moc soudní musí být nezávislá. Ústava přesně stanovuje, v čem nestrannost a nezávislost spočívá. Žádný soudce nesmí nic přikazovat jinému soudci. Protože když soudce jednou vysloví své rozhodnutí, nikdo nemá právo požadovat, aby toto rozhodnutí změnil. Jestliže nadřazený soud (odvolací soud druhého stupně) dojde k závěru, že rozhodnutí soudu v prvém stupni je v rozporu s předloženými důkazy, je povinností odvolacího soudu zrušit rozhodnutí soudu prvního stupně a vynést své rozhodnutí. Spravedlivé (pravdivé) rozhodnutí může být pouze jedno ze dvou. Buď má pravdu žalobce, nebo žalovaná strana.

Stát nemá právo vstupovat do sporů, ve kterých není účastníkem řízení. Když stát tento princip porušuje, dochází k situacím, jaké vidíme v kauze H-System. Po desetiletém řízení došel soud ke správnému rozhodnutí:

„Skupina občanů kolem P. Smetky porušila zákon.“ Jestliže někdo poruší zákon, a rozhodne o tom soud, musí pachatel nést veškeré následky, které musel soud vynaložit. Soud je placená služba jak pro občana, tak také pro instituci a rovněž pro stát.

Žalobu předkládali poškození, kteří investovali do H-Systemu. Stát nebyl účastníkem sporu. Logicky mělo rozhodnutí soudu být: „Na základě předložených důkazů soud rozhodl, že skupina kolem žalovaného se dopustila trestného činu. Žalovaní se odsuzují k trestům....... Žalovaní jsou povinní nahradit škody poškozeným v této výši....... Žalovaní jsou povinní uhradit náklady řízení, které vznikly žalobcům.“

Proč soud nedospěl k tomuto závěru je zřejmé. Do soudního řízení vstoupil stát, prostřednictvím svých státních zástupců. Ti jsou pod řízením ministerstva spravedlnosti. Z toho titulu se domnívají, že jsou kontroloři při rozhodování soudů, a neustále se odvolávají proti soudním výrokům. Státní zástupci mají být podřízení ministerstvu vnitra. Kdyby tomu tak bylo, soudní řízení by v tomto případě neskončilo až po deseti letech.

Státní zástupci nekonají tam, kde je jejich povinnost konat. Typický příklad vidíme u bilbordů kolem dálnice. Stát se rozhodl, že zakáže existenci některých špatně umístěných reklam. Povinností státních zástupců bylo, najít všechny vlastníky a včas je upozornit o chystaném zákoně a trvat na dodržování zákona. Kdyby státní zástupci podléhali ministru vnitra, jistě by tak konali. V žádném případě by neměli pravomoc docházet mezi poslance, a stěžovat si na sporné případy, které má rozhodnout nezávislý soud.

Dokud nebudou státní zástupci podléhat ministru spravedlnosti, bude náš stát bojištěm justiční mafie.

Drobná upřesnění právních norem navrhuji ZDE.

Karel Januška