Mocí soudní se míní skutečnost, že soudce nařizuje občanům, organizacím i státu. Zákonodárcům mohou nařizovat v omezené míře, protože jejich mandát může být pro republiku důležitější, než případný trestný čin zákonodárce. Soudci jsou vyjmutí z odpovědnosti za svá rozhodnutí. Žádný soudce nemá právo cokoliv nařizovat jinému soudci.

Ústava předpokládá dvoustupňové uspořádání soudů. Každý soudce rozhoduje podle zákona, nebo podle svého svědomí. Soudce rozhoduje, zda předložené důkazy jsou dostatečné k tomu, aby nařídil splnit žalované straně to, co požaduje žalobce. Kriteriem pro rozhodnutí soudce je spravedlnost. Už v antice položili rovnost mezi rozhodnutím spravedlivým a pravdivým. Co soudce odebere jedné straně, musí přisoudit druhé straně, čili výrok soudu k jedné straně sporu, je opakem výroku ke druhé straně sporu. Princip je obdobný důkazu sporem v matematice.

Existují jen dvě možná rozhodnutí (žalobce má pravdu, nebo nemá pravdu), tak stačí dva různé soudy, aby byl každý spor vyřešený. Odvolací soud kontroluje rozhodnutí soudu prvního stupně, v případě pochybení odvolací soud vynese své konečné rozhodnutí. U odvolacího soudu končí soudní proces. Již nikdy se případem nesmí zabývat soudce prvního ani druhého stupně.

Ústava nepřipouští, aby soudce jeden spor řešil dvakrát. Čl.82 Soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat. Z toho plyne, že nezávisle a nestranně může soudce rozhodnout pouze jednou. Každé další rozhodnutí by bylo závislé na právním názoru jiného soudce.

Mimořádné případy řeší dovolací soud. Mohou nastat při sporech o některá práva. (Právo rodičky rodit doma a příkaz lékaře chránit zdraví dítěte). Dovolací soud by měl být soudem smírčím. Ani dovolací soud nemá právo požadovat po jiném soudci, aby rozhodl podle jeho „právního názoru“. Soudce, nebo porota soudců dovolacího soudu podepsaná pod rozsudkem, je zodpovědná za jeho spravedlnost.