Domnívám se, že advokáti mají tisíce důvodů věnovat nejenom věnec. Právní marasmus, který se podařil našim zákonodárcům učinit z naší republiky, je důsledkem prosazování zájmů „občanů s právnickým vzděláním“. Podařilo se jim přesvědčit téměř všechny občany, že náš stát je právním státem.

Po sametové revoluci zůstala pouze maličkost. Státní prokurátoři (nyní státní zástupci) si uchovali pravomoci, které jim svěřila totalita. Klidně zasahují do soudních procesů, které jsou ve výlučné pravomoci účastníků sporu. Občané se soudili s panem Smetkou (zakladatel H-System), spor trval asi deset let. Advokátka Marvanová se jevila jako bojovnice za práva občanů. Mezitím zasáhli jiní advokáti a vyvolali spor o náhrady poškozených. Samozřejmě také o náhrady soudní obhajoby. Výsledek známe. Nevinní občané by se měli vystěhovat a ještě doplatit za svou iniciativu, postarat se o své bydlení.

Zákonodárci klidně přihlížejí na průběhy soudních sporů, a případné křivdy na občanech jsou jim lhostejné. Nový předseda Senátu prohlašuje, že republiku nemůže řídit občan, kterého prokurátoři (a zákonodárci) označili za „trestně stíhaného“. Jeho mateřská strana (ODS) mu přikyvuje.

Soudci mění žalobní návrhy, nedodržují příkazy uvedené v Ústavě, pomíjí důkazy, které občan předloží. Podle Ústavy soudce musí rozhodovat nezávisle a nestranně. Jestliže soudce vynese rozhodnutí v konkrétním sporu, již nikdy se nesmí tímto sporem zabývat. Kdyby změnil své rozhodnutí, rozhodl by závisle na třetí osobě. Spravedlivě rozhodovaly soudy až do nástupu totality. Ústava je pro soudce cárem papíru.

„Žádost o vydání k trestnému stíhání“ je absurdní požadavek státních zástupců. Senát nebo Poslanecká sněmovna, která takový úkol od moci výkonné přijme a zabývá se jím, jedná v rozporu s pravidly právního státu. Moc výkonná (policie) má právo šetřit konání každého občana, i zákonodárce. Nepotřebuje k tomu žádné povolení. V okamžiku, kdy moc výkonná zjistí, že někdo jednal v rozporu se zákonem, je její povinností požádat soud, aby ve věci rozhodl. Pouze na základě rozhodnutí soudu může dojít k obvinění občana nebo poslance.

Nikde jsem nezaregistroval, že soudce povolil stíhání premiéra. Jeho rozhořčení je oprávněné. Chování některých občanů je omluvitelné, ale většina občanů - voličů chápe, že jsou nutné nápravy systému.

Ústava dává přednost volebnímu hlasu zákonodárce před případným trestným činem. Pro republiku je mandát od voličů důležitější, než eventuální trest pro zákonodárce. Tomu se říká imunita, což by zákonodárci mohli chápat.

Je v plné moci premiéra a vlády napravit nelogické „pravomoci“ státních zástupců. Státní zástupci mají být součástí moci výkonné (v gesci ministra vnitra). Nyní jsou v gesci ministra spravedlnosti, tak se domnívají, že mají identickou moc, jako v dobách totality. Obraz našeho soudnictví tomu odpovídá.

Pokud budou státní zástupci nadále podléhat ministru spravedlnosti, je nutné jim přikázat, aby dodržovali hierarchii. Pouze Nejvyšší státní zástupce může mít právo obrátit se na Parlament. Státním zástupcům je nutné přikázat, že mohou vstupovat pouze do případů, ve kterých je stát přímým účastníkem řízení.

Vláda má bezesporu právo svým úředníkům nařídit, jak mají postupovat. Neomalenost státních zástupců trvá téměř třicet let. Dokázali vnutit svou důležitost i zákonodárcům. Už je vhodná doba k tomu, navrátit občanům jejich právo. Politické strany, které se chtějí podílet na moci výkonné, měly by snahu Hnutí ANO podpořit.