Po uchvácení moci bolševikem bylo nutné přizpůsobit moc soudní potřebám KSČ. Soudruzi zavedli socialistický trestní řád, a hlavně určili soudní postupy. Každému soudci přiřadili dva „soudce z lidu“. Že tito soudci byli vzdělaní hlavně komunistickými ideami, je každému zřejmé. No a tito soudci měli a pořád mají v rozhodování o vině stejnou pravomoc, jako soudci z povolání.

Otázka viny (nebo pravdy) je v soudním sporu klíčová pro každého soudce. Otázka příčiny a následku musí být pro rozhodnutí základní. Jestliže soudce musí v rozhodnutí akceptovat „právní názor“ přísedícího soudce z lidu, potom se nemůžeme divit rozsudkům, které jsou v rozporu se zdravým rozumem. O finančních a technických problémech s těmito „soudci z lidu“ nechci vůbec uvažovat.

Podstatou kolektivního rozhodování o vině je skutečnost, kterou objevili myslitelé v antickém Římě. Aby výrok takové poroty byl pravdivý (a viník mohl obdržet hrdelní trest), museli všichni porotci (jednomyslně) souhlasit s výrokem. Soudní systém v USA je na tomto principu založený. Jestliže dva soudní spory jsou identické, i rozhodnutí soudu musí být identické. Jiné soudní spory mohou být rozhodnuty většinovým názorem.

Samozřejmě identické spory asi nenajdeme, ale idea jednomyslnosti platí vždy, protože je to jedna ze základních vět matematiky. Naši právní odborníci zavádějí termíny „naléhavý právní zájem“, nebo „závazný právní názor“. Tím do justice zavádějí další neurčitost. Důsledkem jsou soudní spory, které trvají desetiletí, nebo rozhodnutí soudců, které odporuje zdravému rozumu.

Některé spory o právo nelze striktně rozhodnout. Příklad je právo matky na domácí porod a příkaz lékaři chránit zdraví dítěte.