Řecký ministr financí, v Británii ekonomicky vzdělávaný, přesvědčený marxista a miláček žen, s elegantní arogancí sobě vlastní přišel na pondělní jednání opožděně.

Téměř hodinu nechal své resortní kolegy dusit ve vlastní šťávě, zda vůbec dorazí a potom je poměrně rychle dorazil. Odmítl navrhované prodloužení pomoci jako ponižující. Evropští politici zůstali jako opaření. Zmohli se jen na opatrná prohlášení, že se bude dále jednat.

Otázkou ovšem je – o čem? Řecká vláda chce zřejmě hrát poker o budoucnost do poslední minuty. Má ještě několik dní čas. A svým voličům říká: děláme to, co jste chtěli. A Evropa? Je v rozpacích.

Z útržkovitých vyjádření jednotlivých politiků vyplývá, že si už uvědomili, že by samotné vystoupení Řecka z eurozóny nemuselo být pro Unii ekonomicky tragické. Spíš se obávají, aby řecký vzor nenásledovaly další státy, v nichž sílí podobné extrémně levicové názory.

Co si dnes skutečně myslí řecká vláda není nikomu jasné. Jak dlouho chce napínat strunu evropské trpělivosti? Nebo se skutečně připravuje na to, že opustí eurozónu a přerazítkuje eurobankovky, než naplní bankomaty novými drachmami?

A jak vážně je myšlena hospodářská a hlavně vojenská spolupráce s Ruskem? Opravdu touží Řecko opustit Evropskou unii a přejít pod ruskou kontrolu?

Odpovědi na tyto otázky horečně hledají na chodbách aténských vládních budov nejen novináři, ale také špioni a diplomaté. Možná je už rozhodnuto a my to nevíme.

Víme jen, že od roku 2009 vysílá Evropská unie jedno marné varování za druhým a více než pětiletá řecká krize se stále prohlubuje. Kritici Evropské unie už dávno doporučovali, aby se eurozóna Řecka zbavila, že by to ekonomicky ustála.

Ale je tady pořád ten číhající Putin. Takže – babo raď, jak se lidově říká. Nemám na mysli Angelu Markelovou, která bude nakonec tou, jež vše rozhodne. Nejspíš spolkne urážky, jimiž jí častují aténská ulice i vláda a bude se jednat čili hledat kompromis.

Připomeňme podle internetové Wikipedie: „Kompromis je způsob rozhodování nebo řešení sporů. Označuje takový výsledek, na který jsou schopny přistoupit všechny zúčastněné strany. Kompromis ale neznamená optimální způsob řešení, neboť ve skutečnosti znamená ústupek nebo nenaplnění očekávání žádné z vyjednávajících stran. Optimální způsob řešení sporu je dohoda ve smyslu všestranného vítězství, tedy konsenzus.“ A k němu je dnes hodně daleko. 

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele.