Na pozadí všemožných politických půtek a trochu mimo hlavní mediální reflektory probíhá v soudní proces s bývalými členy komunistické Státní bezpečnosti, kteří v rámci operace “Asanace” z Československa různými druhy nátlaku a teroru vypudili na tři sta disidentů.

Případy estébáků, kteří často násilně šikanovali tehdejší disidenty, aby jim život v komunistickém Československu ještě víc “osolili” a donutili je k emigraci, je starý kolem 40 let. K soudu s dostává až v současné době a rozuzlení se stále protahuje. Naposled bylo soudní líčení odročeno na 12. listopadu. 

Ne všechno, co se kolem případu ve veřejném prostoru vyrojilo, je možná zřejmé a jasné. Tehdejší disident a politický vězeň Karel Srp, který sám sledování i nátlaku komunistické tajné policie čelil, pro ParlamentníListy.cz vedle jiného zmiňuje, že souzení bývalí estébáci byli až posledním článkem, že v jejich hlavách se plán neurodil.

Celý proces podle jeho slov může provalit mnohem, mnohem více neboť souzení bývalí estábáci si jistě hodně pamatují a klidně to všechno řeknou. 

Celý text Karla Srpa ČTĚTE ZDE:

Každý pendrek má dva konce. Dříve, než jste ránu chytli, šlo z disidentského vlaku vystoupit. Brečet po třiceti letech je kasírování v prošlé měně – leda, že by šlo o měnu současnou. Přece jsme volali, že nejsme jako oni – a souhlasně plnili náměstí, když pro Havla hlasovali i komunisté. Dvakrát, rychle za sebou… Bez kapky krve.

Propírat dnes odvátý socialismus je excelentní kšeft. Farizejština s lidskými právy. Současní znalci, modelující tehdy bábovičky z písku, nejprve znesvětí totáč. Jeho pád znalecky pasují na historický předěl –  k němu přihodí své časopisecké zvratky a vyrobí falzifikát. Ten nadšeně ukáže TV v pořadu 168 hodin. Nato, „ nezávislá soudkyně „ a kamarádka z pískoviště,  „přehlédne ve spise konstatování  úředního písmoznalce pod přísahou, že televizní originál ze sedmdesátých let byl vytvořen na Windows 10 a žalobce jde do kopru.  Hrozí-li nebezpečí, že písemnost „jménem republiky“ neprojde, protože, žalovaný ještě nevyhnil a dokonce sprostě dejchá, jednoduše se při listování spisem omylem otočí dvě, tři, čtyři „slepené“ stránky. Jak prosté, aby pravda a láska zvítězily.

Žalobu, která bude čtena 12.listopadu 2019, znám letmo. V Praze se nic neutají.  Přes své zkušenosti se státní bezpečností ČSSR vím, že nejméně jeden obviněný estébák disidenty osobně neznal. Určitě by se pochlubil. Podle současného beletristy Gréty Blažka jsem tajně odesílal řídícímu důstojníkovi v Praze informace z plzeňské věznice na Borech, Pankráci a z Ruzyně. Blažek zná i počet zpráv, ale žádnou neviděl, protože neexistují. Marně žádám zveřejnění. Gréta mlčí.                        

Prozradím, že služebny StB v každé věznici byly samostatnými celky určujícími, na kterého mukla má být bonzák nasazen. Po sametovém Listopadu jejich dokumenty kvaltem vyplenil aktivista Občanského fóra. Za vpravdě vlastenecký počin jej Václav Havel korunoval vojenskou hodností. Po ztloustnutí a zvládnutí vyjmenovaných slov inkasoval titul doktora. Čekal jsem, že promluví na Letné.

Druhým koncem pendreku jsou civilisté s razítky. Konkrétně: výboru lidové kontroly, finančních úřadů, národních výborů, ministerstva kultury,  baráků v Bartolomějské, Thákurově, vězeňských služeben StB, sekretariátů politických stran, ústavu pro kulturně výchovnou činnost, nechybí rozhodné údery uličních výborů a direktivy komunistických právníků. Ti sepsali superposudky, kdyby soud hodlal disidentům navrhnout tresty mírné. V těchto kancelářích se hřáli strůjci kvůli kterým jsme na bolševika nadávali. Čtenáři doplní.

Někteří  možná přijdou k soudu 12,listopadu ;JUDr. Jan Pavlík, Bedřiška Kurylová, JUDr. Schneider, JUDr. Jitka Erbertová, JUDr. Stanislava Píchová, JUDr. Josef Monsport,  JUDr. Pavel Myslivec, František Koutný, RSDr. Stanislav Havránek, dr. Josef Švagera, ing. Zbyněk Mácha, Zdeněk Hanák, Jaroslav Hraba, ing. Jiří Havlát, Marie Cajthamlová, Václav Cutych Josef….  jmenuji jen mozky,  které se disidentům chechtají, třeba i z hrobu. 

Nastal čas mlácení, zpívá Jiří Dědeček, mokrým hadrem, ale sametovým…. Mnohá z uvedených jmen prošla po Listopadu 89 bezúhonně bezpečnostními prověrkami. Už tehdy Charta 77 filtrovala, aby v nich nerozhodovali lidé z Jazzové sekce. Do prověrkových komisí upředňostňovala bývalé předsedy KSČ nebo kádrováky bezpečnostních složek, dokonce kamarády z kanceláří naproti na chodbě.

A tak vyšetřovatel, který „dělal“ Havla, Malého, Chramostovou, Šilhánovou, nařídil výslechy dvou stovek členů Jazzové sekce po celé republice, včetně mne, jak vyplývá ze zachovaného, byl soudruhy nejprve z policejních složek vyloučen, ale po několika dnech opět přijat. Dochoval se papír s rukou psanou zárukou předsedy prověrkové komise, chartistou, že se našly důvody pro jeho bezúhonnost. Kariéra onoho lampasáka za Rumlova ministrování stoupala. Onoho předsedy také. 

Dlužno dodat, že při prvých tzv. podáních vysvětlení, nebyl policejní nátlak nutný. Žádný vytěrák. Tady to podepište a budete mít pokoj. Kdo by rád nevypadnul na ulici. Měl právo uvést, že si nevzpomíná, odmítá odpovědět a na závěr do protokolu dát vlastní dodatky, které vyšetřovatel pominul. Až pak podepsat, nebo odmítnout. Při odchodu nezapomenout na vrátnici občanku. Na vše byl  vyšetřovatelem předem upozorněn. I onen policista byl pod kuratelou inspekce.  Jen současná Gréta sní o udáních a kýbly s vodou.

Slušné až ledabylé sezení na vyšetřovně provázel však další krok.  Výpověď navazovala na množinu příbuzných zjištění operativy. Finále pak zrežírovala ideová úderka Ústředního výboru Komunistické strany Československa. Ta většinou nereagovala písemně, ale telefonem. Přesto se zachoval zápis těch nejvyšších z ÚV KSČ o zákazu Jazzové sekce a mém vyhození z práce. Gréta jej možná zná. Dnes se však nelže – ale vynechává.  ÚSTR mi jednou odepsal, že k označení agent, spolupracovník, důvěrník vůbec nepotřebují písemný důkaz. Stačí, aby Gréty v ÚSTRu tak rozhodly. Jak Mengele na rampě. Nepřeháním.