Je pravda, že každý jednotlivec toho kterého etnika je poměrně snadno zařaditelný, adaptabilní v jiné kultuře. Ale čím větší je celá „sociálně vyloučená“ skupina, tím obtížnější její integrace bývá. Zejména když proběhla její agregace do předměstských ghett a periferních subkultur, kde byznys s chudobou a segregace podle etnicity jenom kvete. Můžeme sice takovémuto seskupování v měst­ských ghettech předcházet, pokud však už jednou vznikly, nemůžeme je šmahem zrušit a dosavadní vývoj tím zvrátit. Jiného názoru je ovšem naše Ministerstvo práce a sociálních věcí, které připravilo zákon o sociálním bydlení, jehož dopad v letošním roce pocítí jednotlivé obce a v hlavním městě Praze jednotlivé městské části. Zákon jim totiž bude nařizovat, kolik že sociálních bytů mají mít k dispozici (celkem půjde o 600 tisíc bytů). A aby toho nebylo málo, na řešení situace v ghettech, na zvýšení zaměstnanosti jejich obyvatel i možnosti oddlužení se letos hodlá zaměřit nový ministr pro lidská práva a legislativu Jan Chvojka, který uvede v praxi zákon o sociálním podnikání, jak o tom (nejen) odbornou veřejnost informoval i server Česká justice.

O co tu vlastně jde? Inu, sociální podnikání bude jakousi podnikatelskou inkluzí, provázející již zave­denou inkluzi školskou. Z věcného záměru zákona o sociálním podnikání, jak ho navrhl bývalý mi­nistr pro lidská práva Jiří Dienstbir vyplývá, že půjde o něco mezi klasickým podnikáním a nezisko­vou organizací. Na čtyřiceti stránkách materiálu je popsán ideální svět, ve kterém se uplatní každý, kdo nebaží jen po zisku, jde mu o blaho a uspokojení potřeb místní komunity, splní pod­mínky a na­píše žádost na ministerstvo. Podnikatelé, kteří dosahují společensky prospěšných cílů a blaha spo­lečnosti nemohou dle Jiřího Dienstbira konkurovat těm, kteří podnikají nesociálně, a proto by měli dostávat slevy na daních, přednost při veřejných zakázkách a zvláštní podmínky půjček, jak to vy­plývá ze záměru zákona. „Tím že sledují i jiné než čistě ekonomické cíle, mívají také vyšší ná­klady na své fungování a je pro ně obtížné obstát v konkurenčním prostředí. Tato skutečnost se týká zejména podniků, které zaměstnávají sociálně či zdravotně znevýhodněné osoby,“ uvádí se v záměru. Přičemž sociálně znevýhodněné osoby nacházíme především v „soci­álně vyloučených“ lo­kalitách, tedy nejčastěji v romských ghettech, na která se hodlá zaměřit ministr Jan Chvojka.

Podnikatelé, kteří zaměstnávají Romy, se rekrutují z řad romské inteligence a střední třídy, která se ke svému romskému původu přestává veřejně hlásit. Jejich otevřené, politickou korektností nezkres­lené výpovědi pak leckdy odkrývají problémy s pracovní morálkou či docházkou jejich zaměstnanců. Dokonce i na serveru Romea.cz se v listopadu 2016 objevil rozhovor s romským podnikatelem Marti­nem Turtákem, který si založil firmu na úpravu zeleně. Ten svoji zkušenost se zaměstnanci popsal těmito slovy: „Moje zkušenosti s těmi novými bohužel bývají spíše negativní. Docházka do práce je prostě špatná. Jednou do práce přijdou, druhý den třeba nepřijdou a takhle je to pořád dokola. Sna­žím se jim vysvětlit, že to takhle nejde.“ Přičemž se Martin Turták nevyhýbá ani jinému ožehavému tématu: „Náš sociální systém je nastavený strašně špatně. Pracující lidi vůbec nemotivuje. Já když někomu řeknu: pojďte do práce, já vám ji dám, tak mi odpoví, že jedině, když je vezmu “načerno“. Ale já takhle lidi nezaměstnávám. Někteří mi řeknou, že radši zůstanou na úřadu práce a budou pobírat dávky. Já mám rodinu v Anglii a tam to funguje jinak, tam lidé, kteří pracují, dostanou od státu něco navíc. Češi často říkají, že Romové nepracují, ale to není pravda. Když pojedete po stavbách nebo na místa, kde se provádějí výkopové práce, uvidíte převážně Romy. Ve většině případů tam ale pra­cují “načerno“, a to je problém naší komunity.“

Neradostnou situaci s dávkami se údajně pokoušela řešit vláda v říjnu 2016, kdy zvýšila minimální mzdu na 11 tisíc měsíčně s tím, že lidé, kteří pracují za minimální mzdu, budou mít vyšší příjmy než ti, kteří nepracují vůbec. Přičemž opoziční politici za to vládu kritizovali, neboť vláda by podle nich měla začít především tím, že přestane vytvářet nové dávky a zaměří se na stávající, které jsou mnohdy zneužívány. Ovšem nejsou to dávky jako takové, které stojí za tolik dnes diskutovaným zne­užíváním sociální pomoci. Za jejím zneužíváním stojí instituce, které s dávkami nakládají, ale i pravi­dla pro jejich přidělování, která to umožňují. Veřejná správa, pokud vidí, že dávky v některých oblas­tech neslouží účelu, pro který byly zavedeny, by měla reagovat úpravou nejen co do jejich výše, ale i způsobu jejich distribuce.

Jak bylo v různých studiích již několikrát řečeno, systém dávek v ČR je nastaven pro průměrné ro­diny se dvěma dětmi. Má-li romská rodina čtyři a více dětí, jsou tyto dávky často pro pracovní poměr rodičů demotivující. Neboť možnost výdělku velké části příslušníků romských komunit je vzhledem k jejich nízké kvalifikaci zpravidla nižší než možnost příjmu z dávkového systému, případně jej pře­sahuje jen nepatrně vzhledem k tomu, o kolik se zvýší náklady na dojíždění do práce a stravování na pracovišti. Navíc je velmi obtížné zabránit tomu, aby si u nás občan, který pobírá sociální dávky, při­vydělával nelegální prací (dokonce i v zahraničí), nebo nelegálním podnikáním. Zde pak nacházíme kořeny jednoho z městských mýtů či legend, tedy součásti soudobého folkloru, podle něhož si „cikáni jezdí na sociálku pro dávky v mercedesech“. Všechna ta ojetá luxusní auta, která zahlédneme v romských rodinách pobírajících dávky, totiž ve skutečnosti nejsou pořizována ze státem vyplácené podpory, nýbrž si na ně majitelé aut „přivydělávali“ nelegální prací či podnikáním v oblasti šedé eko­nomiky, často i některou z forem kriminality. A každý, kdo se alespoň trochu vyzná v dávkách a umí počítat, při sečtení všech legálních příjmů a běžných výdajů té které rodiny, nutně dojde ke stejnému závěru.