Každý má právo na spravedlivý proces, a to dokonce i tehdy, když něco učinil. Nesmíme dopustit účelové ohýbání práva a jeho upírání komukoliv. Proto jsem ocenil unikátní rozhodnutí Městského soudu v Praze, který propustil z vazby dokonce i vraha, kterému soud neumožnil mít u vazebního jednání obhájce. Pachatel se pak dobrovolně dostavoval ke všem jednáním a po svém odsouzení nastoupil i výkon trestu, když se od samého počátku ke své vině přiznával. Věděl, že chyboval a chtěl nést odpovědnost za svůj čin.

Pokud přiznáme spravedlnost osobě, která se přiznává k vraždě, byť spáchané v afektu, a je to skutečně nutné, přestože se nám to nelíbí, musíme ji přiznat i Nečesanému, který svoji vinu popírá.

Přerušení výkonu trestu není dle mého přesvědčení výsledkem tatínkových peněz atd., jak píší někteří komentující, stejně jako peníze nehrály roli u propuštění z vazby vraha v mém případě.

Nepochybuji, že Nejvyšší soud dbal na čistotu soudního postupu a nenechal se jakkoliv ovlivnit. Stejně si myslím, že se snahou o maximální korektnost postupoval i Vrchní soud v Praze ve věci Ratha. Rozumím, že se přijatá rozhodnutí mnohým nelíbí. Je ale třeba chránit práva všech včetně osob, které nám vadí. Na tom nic nemění ani skutečnost, že se případně takovéto soudní rozhodnutí později změní v důsledku odlišného náhledu vyšších soudců, nových důkazů atd.

Je však skutečně rozhodnutí Nejvyššího soudu v kauze Nečesaný takovým unikátem? V jistém smyslu nesporně. Nečesaný dvakrát opustil brány věznice před tím, než byly jeho věc definitivně uzavřena. Ale jinak?