Na základních a středních školách se diskutuje o hloupostech typu Rámcových vzdělávacích programů. Kvalitní učitelé přitom ze školství mnohdy utíkají, protože neuživí rodinu. Přestože se vláda snaží o jistou nápravu, řada absolventů pedagogických škol raději do školství ani nenastoupí.

Vysoké školy ovládla komunistická titulologie. Místo odborníků vysokoškolské obory a programy garantují někdy lidé, kteří lidem z praxe nesahají ani po paty, ale mají tituly. Praktici přitom mají smůlu. Ekonomický rozvoj státu tím trpí. Člověku je líto, jak se odhlíží od reality a od skutečných potřeb země.

V právu by například nemohl na vysoké škole být garantem výuky ani ten, kdo patří k absolutní špičce. Zesnulý bývalý veřejný ochránce práv a exministr spravedlnosti, expředseda Nejvyššího soudu, advokát JUDr. Motejl by nyní mohl být maximálně odborným asistentem, ale právní výuku by nemohl na vysoké škole garantovat. Dlouholetý předseda Ústavního soudu JUDr. Rychetský, muž, který do značné míry formoval vývoj našeho právního státu, by byl na tom stejně. Ani jeden neměl či nemá titul CSc. či Ph.D. Ani jeden by nemohl být docentem či profesorem práva. Za první republiky či za Rakouska- Uherska by v tom nebyl problém. Měli doktorát - stačil malý- a vysoká škola by je mohla jmenovat docentem či spolu s dvojicí dalších kandidátů by je jako docenty mohla navrhnout přes ministerstvo národní osvěty prezidentovi k případnému jmenování. Ten si z trojice kandidátů vybral. Nyní místo snahy o zapojení odborníků z praxe pozorujeme uzavírání školství do sebe. Když se odmítne jmenovat za profesora ten, koho škola navrhne, tak se mluví o porušování akademických svobod, přestože do roku 1948 to bylo ve většině případů. Školství mnohdy řeší to, co nemá, zakonzervovává neuspokojivý stav a neučí to, co by se mělo znát. Mé přesvědčení souvisí i s přiloženým článkem.

Tento článek je šokující a přitom pravdivý. Když jsem dělal předsedu rady rodičů na gymnáziu, kam chodil syn, zajímal jsem se o to, jak dětem přiblížit učení. Narazil jsem na výzkum, který vedla osoba poskytující zveřejněný rozhovor ve spolupráci s psychiatrickou klinikou. Paní Dana Steinová přede mnou skutečně dokázala naučit sál plný důchodců zapamatovat si 100 položek nákupu. Odhadl bych, že to zvládlo před 90% důchodců. Další týden, jsem se bavil, když učila důchodce techniku, jak si zapamatovat americké prezidenty a ti je nahlas jmenovali. Tehdejšího prezidenta USA nevyslovovali jako "buš", ale jako bush. Mnozí se nikdy neučili anglicky, takže to bylo pochopitelné. Pro mne bylo zásadní, že to zvládli. Naučili se je, přestože je nesprávně vyslovovali. Právě to, jak se učit, jak využívat mozek, jak rychle zvládnout množství informací, to bych očekával, že se budou učit studenti. Právě tito znalosti či neznalosti rozhodnou o naší budoucnosti. Jaká je realita, víme všichni sami. Přitom studenti o toto mají zájem. Když je z vlastní inciativy učím v sobotu, jak racionálně získat právní informace, měl bych skončit výuku v 19,00 hodin. Často je musím ze třídy později doslova vyhodit, protože se škola bude zamykat. Není již konečně čas, aby se na školách učilo to, co je zapotřebí, a ne akademické "zbytečnosti"? To, co učí paní Dana Steinová, ale v poněkud jiné oblasti i David Gruber, patří mezi to nejdůležitější, co by měli nejen absolventi vysokých škol znát. P. S. Kdo z nich by mohl být garantem výuky na vysoké škole? Ať žije titulologie a trpí ekonomika.