Zásadní věc, která se dnes vrací jako bumerang ve formě nových poplatků, byla skutečnost, že si ony třicetikorunové poplatky zdravotnická zařízení ponechávala, místo aby je poukazovala nemocenským pokladnám pacientů. Uznávám, že při takové výši poplatků to možné nebylo, respektive by to představovalo neúměrnou administrativní zátěž, ale bylo možné systém vybudovat jinak, například s poplatkem za kalendářní čtvrtletí třeba 200 CZK a převáděným zdravotnickým pojišťovnám, s opatřením, že pacient s převodkou ke specialistovi(-ům) již další poplatek neplatí, jen prvnímu lékaři. Takový poplatek by již značně omezoval pacientský turismus po ordinacích – kdo nemá převodku, od toho se vybere 200 CZK/čtvrtletí.

Zdravotnická zařízení si na trvalý a nemalý příjem zvykla. Nyní hledají cesty jak znova onen přítok peněz obnovit a tak zavádějí od počátku roku 2015 poplatky vlastní, například 300 CZK na půl roku či 550 CZK/rok. V jiném zdravotnickém zařízení mohou mít také vlastní poplatky, takže pacient platí a platí. Lékařská péče tedy zdražila.

K tomu se vynořují naléhavě otázky. Nebyli si právníci navrhovatele dnes již neplatného zákona o poplatcích vědomi, že je to opatření nesystémové a také nemorální, protože pacienti, jejichž léčení nekončí v jedné ordinaci, budou nespravedlivě znevýhodněni, musí-li k většímu počtu specialistů, a že při bohulibé české povaze si budou zdravotnická zařízení chtít zachovat své příjmy i po eventuálním zrušení poplatků nepříliš čistými metodami? I když přijmeme premisu, že tvůrci zákona v ministerstvu zdravotnictví jsou samí hlupáci, tak měl takovému zákonu povinnost zabránit Parlament České republiky. Nezabránil. Pročpak?