Česká vláda včera podle předpokladů ustála v Poslanecké sněmovně hlasování o nedůvěře. Přísně vzato, on se termín „důvěra“ a „nedůvěra“ do české ústavy dostal před dávnými lety nejspíš nějakým špatným překladem, protože je v tomto kontextu nepatřičný. 

Tady přece nejde o důvěru. Mnozí z koaličních poslanců vládě možná vůbec nedůvěřují. Nedůvěřují její politice, nedůvěřují výrokům členů vlády a nedůvěřují tomu, že s touto vládou přijdou lepší časy. A klidně si lze představit, že někteří opoziční poslanci vládě naopak důvěřují. Důvěřují slovům o tom, že vládní politikou je chování šplhouna v bruselské škole. Důvěřují úmyslu vlády šetřit na lidech, uvalit na ně vyšší daně a na ztučnělou vládní agendu ani nesáhnout.

V Poslanecké sněmovně se navzdory ustálenému ústavnímu termínu nehlasovalo o důvěře, ale o (ne)podpoře. Slušelo by se dodat o (ne)podpoře současné vládě. Ale ono by to nebylo přesné a vyčerpávající. Koaliční poslanci především hlasovali o tom, jestli podporují … sami sebe. Vyjádřením nedůvěry vládě by totiž nesjpíše přišly předčasné volby a řada z podporovatelů vlády ve sněmovně by se se svou funkcí musela rozloučit. Mnoho voličů vládních stran se totiž právem cítí být vládní praxí oklamáno a podruhé svou chybu už nezopakuje.

Je i po tomto hlasování reálné, že by snad současná vláda mohla padnout ještě před volbami? Musela by být splněna jedna podmínka: některá z koaličních stran (nebo více než osm jednotlivců z různých koaličních klubů) dojde k závěru, že pro její politickou budoucnost profity z vládnutí nejsou natolik hodnotné, aby to vyvážilo hrozící výprask ve volbách. Bude-li společenské napětí dále houstnout, může se někdo takový v koalici najít a na poslední chvíli se zachraňovat tím, že opustí potápějící se loď a přidá se ke kritikům. Upřímně řečeno, je to možné, ale ne příliš pravděpodobné.

Zatímco my se bavíme o možném pádu české vlády, na Slovensku se po volbách rodí vláda nová. A prezidentka Slovenské republiky se staví na zadní kolem nominanta na funkci ministra pro životní prostředí. Není prý totiž dosti oddán náboženství klimatické nouze. A tím nerespektuje konsenzus vědců. No, takový konsenzus neexistuje, známe hodně iniciativ slovutných vědců, kteří se proti této doktríně ohrazují. Ale i kdyby – odkdy se ve vědě hlasuje? Nemá v ní rozhodovat důkaz, empirie, pozorování, vyhodnocování, pokus, dokazování, ověřování teorií, vyvracení pochybností? Asi ne. Rozhodovat budou ti, kteří jsou lépe placeni tehdy, když přestoupí na klimatickou víru. Zrádci vědy.

Novou vládu budou mít podle všeho i v Polsku. A asi se vydají českým směrem, kdy údajně konzervativní lidovci a ODS bez váhání přibrali do party stranu vzniklou z ultralevicových bojůvek. Podobné progresivistické extremisty nejspíš uvidíme v polské vládě po boku údajných pravičáků. No, když si tam chtějí vyzkoušet český scénář…

Jedna věc je totiž v politice stále platná a někdy až trpce zábavná. Sáhnutí na rozpálená kamna zde k žádnému poučení nevede. Bude se sahat znovu a znovu.

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause