Veliký lesnatý masiv se svými téměř tisícimetrovými velehorami Lesný a Lysina je pro mne už od dětství nekrásnějším místem světa. Viděl jsem po světě leccos, místa od Oregonu po Borneo, od Islandu po Senegal. Ale Slavkovskému lesu se nic nevyrovná. Snad pro jeho zvláštně tajemnou atmosféru, snad pro jeho unikátní mikroklima, snad pro tichá zapadlá místa, kde čas běží úplně posvém.

A o čas právě zítra půjde. Bude to totiž zrovna přesně 50 let, co byl Slavkovský les vyhlášen Chráněnou krajinnou oblastí. A u tohoto činu se zastavím, protože ho nevnímám jako jednoznačně pozitivní a následováníhodný, navzdory svým citovým vazbám k tomuhle místu.  Nebo snad právě kvůli nim. Protože některé činy zvelebují, po jiných zůstává nechtěná divočina.

Území Slavkovského lesa nikdy nebylo moc hustě osídlené. Dřevo se tu kvůli terénu těžívalo těžce, počasí hrozné, půda špatná. Jen tu a tam nějaká ta malá ves či hornická osada. A když po Druhé světové válce přišel odsun Sudetských Němců (kteří při posledních předválečných obecních volbách – které proběhly 2. května 1938, a mají tedy také zrovna výročí - tady na Chebsku, Sokolovsku a Karlovarsku téměř všichni nadšeně volili Henleinovce), zanikla i většina z těch mála vsí a osad, co tu byla.

V době vyhlášení CHKO tu tedy téměř nikdo nežil a nehospodařil. To se to pak vyhlašují oblasti se zvlášť regulovanou činností člověka. Dnes ale tato pravidla spíše ztěžují šanci, aby překrásná místa poznali i noví návštěvníci a aby si je také zamilovali.

A už vůbec je sporné zavádět různé speciální režimy pro ochranu krajiny i v místech, kde se až dosud normálně žije a hospodaří. Česko není Wyoming ani Amazonský prales. Je to kulturní krajina. Každý hospodář nejlépe ví, že se mu bude dobře dařit, když o svou krajinu bude pečovat. To mu žádný ideologicky vyfutrovaný aktivista z Prahy nemusí vysvětlovat.

Dnes jsou kolem vyhlašování nových území se speciálním režimem a kolem přitvrzování pravidel pro život v těch už existujících velké a vzrušené debaty. Asi bych v tomhle hodně dal na místní. Chtějí normálně žít, normálně prosperovat. A jsou těmi posledními, kteří by si svého kraje nevážili a chtěli ho ničit.

Chráněnou krajinou oblastí je třeba i Křivoklátsko. Rozkošná krajina, k jejímuž koloritu přispívají právě i místní vesničky a drobné památky. Je to živoucí místo. Ale nyní má být statut zdejší ochrany změněn na Národní park. A každý, kdo žije v kolizi s režimem Národního parku, potvrdí, že je to nejlepší cesta, jak z živoucího místa učinit zanedbaný zpustlý kout, kde se dobře žít nedá.

No co, když může být – asi po vzoru mnoha velkých evropských měst – „divočina“ i na Václaváku…

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause