Temný hluboký hvozd. Vítr skučí mezi suchými stromy, cáry mračen zpola zakrývají bledý úplněk. Skalinami se nese skřípot, praskání a další děsivé zvuky. Na pokroucené větvi sedí vedle sebe dvě sovy a mlčky civí do nevlídné sloty. V tom jedna z nich udělá „Hůůů!“ Načež druhá leknutím málem spadne a vyčítavě zvolá na tu houkací „Co mě strašíš, ty jedna…!“
Strach je nejsilnější motivací. Nikdo ze zištnosti nepoběží tak rychle, jako když se opravu bojí, zvláště o své blízké. Se strachem pracují spisovatelé, režiséři, ale také marketingoví tvůrci či naháněči náboženských sekt. A – pochopitelně – i ideologové a autoři předvolebních kampaní. A tak soutěžící politické subjekty velmi často a mnohdy i úspěšně straší jeden před druhým.
Ale nejen to. Navzájem se straší, ale současně i obviňují ze strašení. Se strašením to totiž není jen tak. Není strašení jako strašení. Pokud straší ti hodní, pak straší před reálnými hrozbami. Pokud ale straší ti nehodní, pak vždy před hrozbami fiktivními.
Chcete, aby se koalice STAČILO! dostala do Poslanecké sněmovny?Anketa
Některé strašení varuje před cizími agenty a štvavými vysílačkami či nepřátelskou propagandou. To je v pořádku. Jiné strašení je ale označováno za dezinformaci a bývá i kriminalizováno. Třeba strašení před masovou uměle podněcovanou imigrací a před terorismem či hromadným znásilňováním domorodých žen muslimskými přistěhovalci. Nebo před vedlejšími negativními účinky nedostatečně prověřených léků a vakcín.
Strašení před epidemiemi je zase naopak pozitivní, protože má příznivý vliv na odbyt farmaceutických produktů a tím i na ekonomickou kondici. Jeden z našich nejčtenějších zpravodajských webů dnes třeba přináší zprávu s titulkem „Chřipka je tady a bude letos horší, už vzala život nejméně osmi lidem.“ Takové strašení je přece pozitivní, protože nabádá lidi k opatrnosti.
Najdou se ale popírači, kteří budou tvrdit, že chřipka tu je pořád, že každý rok u nás zabije v průměru asi dva a půl tisíce lidí, při epidemiích často i pět tisíc, v klidný rok kolem 1500 lidí. V době epidemie však třeba i 500 týdně, každých dvacet minut jednoho. Takže oněch osm letošních asi za tři hodiny. No, ona to je všechno pravda, ale komu tím tihle popírači svou pravdou prospějí? Komu tím slouží! Jen podporují nezodpovědný hazard v podobě cestování hromadnou dopravou, návštěv kulturních či sportovních akcí, vzájemných mezilidských kontaktů, pohybu na veřejnosti bez roušek a zejména návštěv starších příbuzných. Ti pak nemohou bez obav z chřipky v klidu umřít osamotě.
A jsme u toho. Už se neptáme, zda na nějakém tvrzení je nebo není něco pravdy. Ptáme se, komu ta pravda slouží. A pokud může sloužit těm špatným, pak už to není pravda, ale dezinformace, kterou je třeba vymazat. Pokud má však varování funkci pozitivní, pak už tak moc nezáleží, zda je seriózně podložené.
Tak si to dobře pamatujme. Bude se nám to v rozbíhající se předvolební kampani hodit. Strašení je odsouzeníhodné, ale pokud straší ti špatní. Pokud straší ti dobří, je dobré i ono strašení, ač by jeho zdůvodnění bylo vycucané z prstu. Rozhoduje jen to, čí to je prst.
Až z úst některých politiků uslyšíme strašení, a současně obviňování druhých, že to oni straší, nehledejme za tím nic divného. To je ta dialektika.
Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
