To je jednoduché. Jaký je definiční znak fanouška Slavie? Nesnáší Spartu. A jaký je definiční znak fanouška Sparty? Nenávidí Slavii. Představte si, že by oba tyhle české kluby fúzovaly. Fotbalu nijak nerozumím, ale dejmetomu, že Sparta má dva miliony fandů a Slavia milion. Bude mít nově vzniklý velkoklub s názvem Slarta nebo Spalavie automaticky tři miliony fandů? Ale kdepak. Bude mít tři miliony odpůrců, neboť bude protivný jak fanouškům Sparty, tak fanouškům Slavie. V politice je to podobné.

Politické integrace a fúze zpravidla dojedou na podobný fenomén. V novém uskupení jsou nutně lidé či programové prvky, zásadně vadící některému z potenciálních okruhů voličstva. Nedochází tak k žádnému prostému součtu podpor původních samostatných subjektů, natož k nějaké synergii. Spíše dochází k synergii záporné.

Vyzkoušelo si to ostatně například uskupení Hlavu vzhůru. Volil ho jen zlomek dosavadních podporovatelů Jany Bobošíkové, protože těm vadilo jméno Klaus, jímž se uskupení zaštiťovalo. A mnohým Klausovým podporovatelům vadila zase Bobošíková či někdo z dalších lidí zapojených do projektu. Výsledek známe. A podobně tomu bylo i u jiných projektů, které stavěly na pokusu zkřížit komára a mouchu – vylezl z toho obvykle komouš.

Volání po překonání osobních nevraživostí je marné. I kdyby šli představitelé různých proudů do sebe a odhodili své averze, jejich voliči je následovat nebudou. Sympatie nelze nikomu přikázat. A navíc nejde jen o jména. Jde i o oprávněnou obavu z oportunismu, z rozbřednutí, z ustupování ze zásad, popřípadě z nejednotného postupu či nestability.

Nemyslím, že všechny integrační pokusy jsou vždy odsouzeny ke krachu. Jenže fúze nemůže stát na počátku projektu, může být leda jeho případným završením. Ve fúzi může vyústit léta budované porozumění, spolupráce a koordinace aktivit.  Ne obráceně.

Úspěšnou spolupráci na politické scéně si narozdíl od fúze představit umím. Hlavně v jednotlivostech, v jednotlivých důležitých tématech, jako třeba obrana proti bruselské zvůli. Nebo při jednorázových akcích. Možná lze za takovou jednorázovou akci považovat senátní volby. Tam si umím představit například dohodu mezi ODS a Svobodnými ve smyslu, že obě strany si rozdělí volební obvody (například v poměru 20-21 ODS a 6-7 Svobodní) a tam, kde svého kandidáta jedna strana nepostaví, podpoří veřejně kandidáta druhé strany dohody.

Možná, že by šlo vyzkoušet nějakou dohodu i v předčasných senátních volbách ve zlínském obvodě. Ale v žádném případě bych ve věcech případné spolupráce netlačil na pilu. Vzal bych to pudově, jak říkával můj kamarád Zdeněk. Buď to pude nebo nepude.