Jinak tomu bylo přesně na den před padesáti lety. Mnozí tu aféru pamatují, jiní o ní viděli vcelku zdařilý film. V argentinských Andách spadlo letadlo s uruguayským národním ragbyovým týmem. Většina posádky i cestujících tehdy zahynula při pádu, ale pro ty, co přežili, to žádná velká výhra zrovna nebyla.

Přeživší se ocitli v naprosté ledové pustině, daleko od jakékoli civilizace. Pomoc přišla víc než za dva měsíce. Jídlo došlo po pár týdnech. Ale všude kolem bylo přece masa dost. Už se na ně nehledělo jako na lidi. Někdo s tím musel začít první, další se přidali. Samou láskou to nebylo, prostě z hladu. Ve strašných situacích jsou lidé schopni dělat strašlivé věci.

Nyní se nám říká, že jsme také ve strašivé situaci a že na některé své spoluobčany už nemáme také hledět jako na lidi, ale jako na podlidi, zločince, nepřátele, skryté teroristy. A podle toho s nimi zacházet. Nejdřív je umlčet. Pak jim odebrat osobní svobodu. A pak…

Snad ale nedojdeme tak daleko, jako někteří němečtí zelení klimatičtí fanatici, kteří už dnes doporučují překonat civilizační a kulturní zábrany a začít používat těla zemřelých jako ekologický zdroj potravy. Je zajímavé, jak se k těmto zvrhlostem staví mediální hlavní proud. Místo zhnusení a odsouzení vidíme jisté pochopení, protože jde přeci o záchranu podnebí, a to je vyšší cíl, než je nějaká lidskost.

Ale když už jsme u těch výročí, přidám ještě jedno, už ne morbidní. Dnes by oslavila nekulaté sedmadevadesáté narozeniny nejslavnější světová premiérka všech dob – Margaret Thatcherová. Jen jediné ženy jsem si v životě cenil víc. Té, co se narodila i zemřela o půl roku dřív než paní baronka. Mám namysli svou maminku.

Reinkarnace mé maminky se už nikdy nenarodí, ale zjeví se někdy nějaká nová Železná Lady? Bylo by jí třeba. Možná už mezi námi chodí. Jen jsme ji dosud neodhalili.

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause