Muž se nechal naverbovat dobrovolnickým batalionem Karpatská Síč a šel s ním bojovat na východ země. Nebudeme teď rozebírat, co to je za batalion, ba ani to, že tento člověk je souzen i za nepovolenou službu v cizím vojsku, což je u nás trestným činem. To ať si rozebere příslušný soud. Pozoruhodnější jsou výroky kolem onoho vykrádání cenností z rodinných domků v obsazených (dobytých) vesnicích. Souzený přiznává, že to asi od něj byla „blbost“, ale hájí se tím, jak mu velitelé batalionu říkali, že ve válce má voják nárok na válečnou kořist, a že to tak bral.

Válka, to není žádná nedělní škola. Nebudeme si dělat iluze, o tom, že jakákoli válečná strana v jakékoli válce i v posledních desetiletích neměla ve svých řadách podobné případy. I když asi ne všude to podporovali velitelé. Ale i to možné je. Zajímavější je zamyšlení nad tím, co to vlastně asi bylo za vesnice a čí to byly rodinné domky.

Válka na Ukrajině, kterou si začalo Rusko, se zcela výhradně vede na území Ukrajiny. Na ruské území občas přiletí nějaká střela nebo dron, ale o území, a tedy i o vesnice a civilní obytné domy se bojuje jen na ukrajinském území. Tak jaká válečná kořist? Pokud batalion Karpatská Síč získal nějakou vesnici, pak to musela být jejich vlastní, vesnice ukrajinská. Takže ji osvobodili, ne? To je tamní obyvatelé museli vítat, ne? Nebo ne? Nebo to nebylo přátelské obyvatelstvo? Necítili se vesničané být od ukrajinských jednotek osvobozeni? Takže se cítili být předtím osvobozeni od ruské armády nebo od vojsk separatistických donbaských republik? Že by kvůli tomu, že to byli ukrajinští občané ruské národnosti? Rusky mluvící Ukrajinci?

Moc si neulevíme hypotézou, že šlo o domy opuštěné. Zásadnější je, zda je batalion bral na „naše“, nebo „jejich“. Zjevně bé je správně. Slyšíme ze všech stran, že je třeba osvobodit obsazené ukrajinské území. Ano, určitě. Ale chtějí být jeho obyvatelé osvobozeni? Jsou to přátelé, které chceme osvobodit, nebo spíše nepřátelé, proti kterým se ve skutečnosti bojuje? Ač obyvatelé Ukrajiny, přesto ti, proti kterým se vede válka? A tudíž je logicky představitelné rabování v jejich domovech? Příběh souzeného Čecha přináší více otázek, než by člověk zrovna na první pohled čekal.

Vládní strategický komunikátor Foltýn by nám určitě s těmito otázkami rád pomohl. Dnes vyjádřil svůj názor, že prý máme právo na názor, ale nemáme právo na fakta. Myslel tím, že nemáme právo to, abychom tvrdili věci, které neodpovídají skutečnosti. Takže nemáme právo tvrdit, že Čechy jsou větší než Austrálie? A proč bychom to právo neměli mít?

Pan Foltýn má jistě právo říkat si, na co prý máme a na co nemáme právo. Ale rozhodně nemá právo nám takové právo přidělovat nebo odebírat. Spíš by si měl absolvovat nějaké doučování z dějepisu, protože sám za fakta vydává úplné nesmysly. Třeba že Krym byl součástí Turecka. Nikdy nebyl. Byl ovládán Tatarským chanátem, který byl tureckým vazalem, ale s faktickou nezávislostí a vlastními panovníky. České království také nikdy nebylo součástí Německa, bylo jen vazalem Říše římské a národa německého, ale s velmi vysokou autonomií a vlastními panovníky.

Ale buďme k němu velkorysejší, než je on k nám. Přiznejme mu jeho právo na jeho osobitá fakta. Ale pokud z nich bude chtít vyvozovat oprávnění pro svůj boj proti historické debatě, pak je třeba mu vzkázat, že k tomu mu nikdo žádné právo nedal.

Psali jsme:

Ladislav Jakl: Soumrak lidovců a televizní daň

Ladislav Jakl: Nová nová levice a déšť Bruselu

Ladislav Jakl: Volby jsou každý den

Ladislav Jakl: Kdo suspenduje novináře?