K tomu všemu potřebují tyto instituce legitimitu. A ta se ve světě, kterému říkáme demokracie, odvozuje od voleb. A tak volíme. Na radnice, do krajských zastupitelstev, do parlamentu, na Hrad. A posledních dvacet let i do Bruselu, Štrasburku a Lucemburku.

Člověk by řekl, že legitimitu nadnárodní organizaci propůjčují reprezentace členských zemí, ale architekti myšlenky centralizovaného a unifikovaného superstátu se rozhodli by-passovat odvození mandátu po lince volič – demokratický stát – mezistátní instituce tím, že se mezičlánek v podobě suverénního samostatného státu přeskočí. Ještě se to nepovedlo tak zcela, protože Evropský parlament není parlamentem v žádném ústavním smyslu slova, nemá legislativní pravomoc a iniciativu, je ale především vlivovou institucí, která může často rozhodujícím způsobem podpořit nebo zastavil tu či onu reálnou politickou iniciativu. Zprostředkovaně tedy do našich životů vstupuje.

Na půdě EP se zcela okrajově řeší zásadní politická témata, jako je míra přerozdělování, individuálních svobod či vzájemné vyvážení pravomocí ostatních institucí. Daleko více se ale na této půdě řeší způsob, jakým se bude vyvíjet proces tzv. evropské integrace, tedy jestli se půjde cestou dalšího oklešťování suverenity členských zemí, nebo naopak zda se podaří uhájit subjektivitu národních států jako jediných základních kamenů unijní architektury.

I EP si za pár dnů bude říkat o mandát voličů. Ale o mandát k čemu? To není vůbec jedno. Motivace voliče může být oproti politickým parlamentním volbám o něco posunuta. Prioritou u těchto voleb by mělo být hledisko, jak se jednotlivé volební subjekty a kandidáti dívají na míru suverenity nebo naopak unifikace, na nedotknutelnost národních států nebo naopak bruselskou centralizaci. Jednotlivé volební strany jsou po této stránce celkem jasně vyprofilované a dávají tak možnost voliči dát najevo, jestli budou prosazovat integraci těsnější, nebo volnější, jestli chtějí posouvat rozhodovací procesy do unijního centra, nebo si je nechat na dohled v rámci domácí parlamentní demokracie. Ryze politická dilemata určitě přijdou na řadu u opravdových domácích parlamentních voleb, ale aby si tyto volby vůbec dobudoucna uchovaly svůj význam, je nyní nutno ze všech kritérií pro výběr vyvoleného kandidujícího subjektu volit především právě vztah k národní suverenitě.

Za týden odvolíme a pak se s naším mandátem bude nějak nakládat. A my budeme čekat zase na další příležitost, kdy budeme moci potvrdit nebo odejmout mandát těm, kdo nás chtějí zastupovat na jiné úrovni. Čekat? Ne nemusíme čekat.

Každý z nás a každý den máme příležitost mluvit, psát a chovat se tak, aby bylo zjevné, jaké zásady podporujeme, o jaké postoje se opíráme. Tím spoluvytváříme společenské klima, které je vůči některým trendům příznivé, jiné zase brzdí. Potkáváme své blízké, kolegy i náhodné spoluobčany v tisících situacích. Nemusíme při každé příležitosti prát politické prádlo a hádat se o tom či jiném papaláši. Ale mnohým svým postojem nebo skutkem můžeme ostatním lidem prostor rozšiřovat, když budeme odvážnější, nebo ho naopak zužovat, když začneme couvat.

V ekonomii vždy byla více určující poptávka než nabídka. Je to tak i ve věcech veřejných. Nehořekujme nad nedostatečnou nabídkou na politické scéně či nad nedostatkem osobností. Daleko důležitější je společenská poptávka. A tu může spoluutvářet každý z nás. Chceme více svobody, nebo spíše jistot? Přejeme svobodu i druhým, nebo raději výhody pro sebe? To, jaké nálady v těchto tématech ve veřejnosti převládnou, to následně určí směřování celé politické scény, a to zásadnějším způsobem, než činí jeden těsný výsledek jedněch voleb. A toto „poptávkové“ společenské klima ovlivňujeme všichni. Každý v rámci svých možností a dispozic.

Svět kolem sebe neovlivňujeme jen v den voleb. Můžeme do dělat každý den.

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause