Připomenu jen dva klasiky. Prvním je český génius Jára Cimrman, v jehož díle se praví, že vidíme jen obrazy a nemůžeme ani naznačovat, a druhým je sám Platón, v jehož Ústavě najdeme podobenství o jeskyni, slunci a úsečce. Zatímco scéna z Cimrmanovy hry Vizionář a pohled statkáře Hlavsy do kamen, kde vidí na bráně dolu Terezka slova Petr Bezruč, jsou notoricky známé, Platónova podobenství jsou na tom o trochu hůře, a proto si dovolím několik laických poznámek. Podobenství o jeskyni říká, že lidé nevnímají skutečnost přes obrazy, ale přes pouhé odrazy, stíny, protože sedí spoutaní v temné jeskyni, čelem ke stěně a jediné z čeho mohou na realitu usuzovat, jsou stíny, které jim promítá na stěnu světlo ohně za jejich zády. Pohříchu se zdá, že to musí být především jejich stíny a pak stíny něčeho, co existuje mezi nimi a ohněm. Podobenství pokračuje obrazy osvobození člověka a možnost je obrácení k ohni, přičemž člověk touží odvrátit zrak a dále hledět na pouhé stíny. Dalším obrazem je vyvlečení člověka z jeskyně na slunce, kde má možnost vidět realitu nejúplněji a jeho touha po návratu do jeskyně. V rámci podobenství o slunci jsou ideje popisovány jako sluneční světlo, které mohou nejlépe pomáhat nasvěcovat a odhalovat realitu. Mezi nimi je vůdčí ideou idea Dobra, která je podobná samotnému Slunci. Podobenství o úsečce je potom něčím jako grafickým znázorněním nebo obrazovou paralelou podobenství o jeskyni a rozděluje a pojmenovává jednotlivé možnosti a instrumentária poznání. Nechci unavovat dalším laickým popisem a doporučuji čtenářům bohatou literaturu na toto téma a krásné zážitky při přemýšlení o nich. Vždyť nikoliv nadarmo se říká, že základy západní civilizace jsou ztělesněním Platónových myšlenek.

Dnes, po mnoha staletích od dob Platóna, tyto otázky před námi zůstávají ležet na stole v zásadě tak, jako ležely tenkrát. Jsou to věčné otázky a hledání odpovědí na ně je neobyčejně plodné a zároveň inspirující. Nejhorší, co se, bohužel, už mnohokrát stalo a může se kdykoliv stát, jsou období, kdy nejčastěji samozvaná moc zakazuje nejen hledat odpovědi, ale zejména se ptát, je zakázáno tyto nebo jiné otázky ze stolu zvednout. Pro moc nejsou nebezpečné ani tak odpovědi jako otázky. Měli bychom bedlivě dbát na to, aby něco takového kolem nás nemohlo nastat v souvislosti s jakoukoliv otázkou. Současná doba je stále více charakterizována tím, že některé otázky jsou nejen nevhodné, ale dokonce už i nepřijatelné. Kdo se nemůže ptát, nemůže se ani dozvědět to, co doopravdy potřebuje, i když se mu jinak dostává přehršel informací, které podle názorů vrchnosti nejen potřebuje, ale ke všemu mu ještě musí stačit. Jde o jedno z nejhorších násilí páchaných na lidské svobodě, je to cesta do otroctví. Je to něco, co nám odebírá právo být subjektem, zdrojem společenského dění, a ponechává nám roli objektu či produktu tohoto dění. A pokud jsme produktem, zákonitě směřujeme k tomu, že se stáváme pouhým zbožím v lidské podobě.

Pokud se nyní vrátíme k otázce z úvodu a začněme jednak hledat a pojmenovávat to, co je zdrojem obrazů, odrazů a stínů reality, co je oním světlem, které nám je přináší, a jednak se ptát, zda můžeme týmž médiem a instrumentáriem nahlédnout realitu. Zdá se to triviální, ale obávám se, že tak úplně jednoduché to asi nebude a možná, že právě tady bude ležet jeden ze „zakopaných psů“. Když si totiž uvědomíme byť jen úplné základy všeobecně známých klíčových fyzikálních teorií dvacátého století, kterými jsou teorie relativity, kvantová teorie a teorie chaosu, a nedávné objevy Hicksova bosonu a gravitonu, pak se nám začne prostý argument, že naše smysly nám přinášejí realitu poněkud sypat. Nejde jen o výsledky neurověd a mapování mozku, které nám začínají stále bolestněji připomínat, že naše přemýšlení a předvídání je spíše zdůvodňováním již proběhlého. Dokonce se začíná v opravdu vzdělaných kruzích proslýchat, že ani povaha světla není taková, jak ji popisují učebnice optiky, jen se prý ještě neví, jak moc je to jinak. Slova umírajícího rabína „všechno je jinak…“, jsou v některých dobách zvláště aktuální a o naší době to platí měrou vrchovatou. Možná je to doba kardinální změny paradigmatu našeho tisíce let utvářeného způsobu nazírání světa.

Okamžik stvoření světa trvá tak dlouho jako svět sám

Klíčem k poznání reality je právě to, čeho se nás mocní tohoto světa a jejich kamarila snaží všemi možnými způsoby zbavit. Je to účast na jejím utváření. Máme jako živé bytosti přirozené, nezcizitelné právo na to, aby nám svět patřil. Záleží jen na našich dovednostech, aby se toto právo stalo realitou. Svět reálně patří jen těm, kteří jsou schopni se svými praktickými činy uvědoměle spolupodílet na jeho utváření. Ostatní zůstávají pouhými objekty manipulovanými silami svého prostředí. Přidání jediného kamínku do mozaiky reality, vytvoření další možnosti budoucího stavu, vytvoření nové životní niky, je něco jako malý zázrak. Každý z nás má možnost být stvořitelem, protože náš svět, jeho možnosti a budoucí potenciál vznikají neustále právě tady a teď. Okamžik stvoření světa trvá tak dlouho jako svět sám a dává každému možnost stát se Stvořitelem. K tomu potřebujeme dobře znát sami sebe a k tomu sami v sobě najít tu správnou podobu svého kamínku, kterým můžeme podobě našeho prostředí přispět. Náš příspěvek k podobě reality totiž musí být v maximální míře autentický, a tudíž je totiž zcela nutně částí nás samých. Autenticita je dána naší schopností bránit se manipulacím, které přicházejí z našeho prostředí. Stále častějším zdrojem manipulací je úzká skupina parazitických deprivantů, kteří sami sebe považují za nadřazený lidský druh. Nic sebelépe zprostředkovaného nám nemůže opravdovou účast na stvoření a s tím spojené poznání skutečnosti dát. Pár předchozích řádků zní možná trochu nadneseně, při troše pozornosti a zamyšlení najdeme takřka zázračný vliv autentického podílu na utváření reality ve většině základních mýtů a jejich derivátů v podobě pohádek, ale můžeme se na celý problém podívat i optikou všedního dne.