Zatímco ten první příběh o umírajícím otci a jeho třech synech vypráví o důležitosti sounáležitosti obecně a zároveň upozorňuje na smrtelné nebezpečí individualismu nejen pro společnost, ale v konečném důsledku pro každého z nás. Ten druhý příběh upozorňuje, že pro dosažení výsledku není nutné, abychom v té sounáležitosti byli totožní a že v dobrém týmu stojí rovnoprávnost na různorodosti při nepostradatelnosti každého jeho člena. Třetí příběh je o odměně za dílo, která nezáleží výhradně ani na výsledku, ani na podobě člena týmu, ani na jeho úsilí, vykonané práci a zásluhách. Má být smluvní, spravedlivá i soucitná…

Ty tři příběhy dohromady tvoří mimo jiné ony symbolické „tři pruty“ svého druhu. Tvoří určitý komplex, každý z prutů je nenahraditelný a zároveň jsou různé. Možná se k nim dá nějaký prut přidat, ale určitě se nedá žádný odebrat. V těch třech prutech je obsažena bezpečnost, spravedlnost, sounáležitost, soucitnost, rovnost i volnost a svoboda. V jejich variabilitě nebo různorodosti pak tkví zdroj reprodukce biologické, sociálně ekonomické i duchovní. Možná je to jeden z možných modelů fungování lidského společenství. Dnešní doba a způsob správy věcí veřejných přináší do společnosti velký objem nespokojenosti, která je velice fragmentovaná do nespokojenosti malých velice různorodých skupin nebo dokonce jednotlivců. Jak řekl jeden opravdu moudrý muž, tato nespokojenost je intelektuálně i odborně neobyčejně stimulující a motivující, je živnou půdou, na které vyrostla celá louka možných řešení. Jednou z květin na této louce jsou nepochybně i zmíněné naše „tři pruty“. Abychom si usnadnili orientaci v následujícím textu, budeme tento koncept nazývat 3P.

Předložený koncept je tedy jedním z dlouhé řady pokusů nalézt takovou podobu budoucího uspořádání společnosti, které by odpovídalo aktuálnímu stavu světa lépe než současný převládající koncept liberální demokracie. Klíčovými otázkami životaschopnosti 3P je jednak dostatek zájmu, ochoty a schopnosti lidí v rámci takového společenského konceptu žít, tvořit jej a chránit a zároveň schopnost 3P jako celku čelit změnám vnějších podmínek prostředí a jejich tlaku na předmětné společenské uspořádání. Důležitým požadavkem na koncept 3P je tedy míra jeho adaptivnosti, tedy, jak přispívá k našemu lepšímu přizpůsobení se naší individuální i společenské existence měnícímu se světu. Za jednu z klíčových proměn našeho světa můžeme považovat například jeho zrychlující se změnu ze světa prázdného na svět plný.

Náš život se odehrává ve věčném napětí mezi naším vnitřním konzistentním, konzervativním uspořádáním a rostoucím tlakem vnějšího prostředí na naši flexibilitu a performativnost. Možná ale z kvantitativního hlediska dochází pomalu k tomu, že jsme si sami pro sebe vytvořili svět, pro který jsme nebyli sami stvořeni. Začínáme vstupovat do období, kdy nás naše vlastní chyby a omyly prostě dohnaly a možná i tak trochu obklíčily. Evoluční teorie to nazývá obdobím přerušené rovnováhy. Pokud bych měl pojmenovat výzvy spojené s touto přerušenou rovnováhou svými slovy, řekl bych, že jde především o novou kvalitu poznání, uchopení a využití naší identity, za druhé o zvládání inovací a změn a do třetice o způsob uspořádání lidských společenství, a to především na principech sousedství a snad i solidarity. Tyto výzvy nás oslovují doslova na každé úrovni společenského uspořádání. Od nás samotných, přes naše bilaterální a rodinné vztahy až ke státům, impériím, nadnárodním společenstvím, kulturám a civilizacím.

Je naším osudem prožívat změny. Pokud přestanou přicházet nebo je přestaneme vnímat, jsme velmi pravděpodobně mrtví. Odtud ona moudrost moudrostí, která třikrát jinými slovy říká to samé, totiž, že život je změna, všechno je, konec konců, jinak a dokonalá je v životě snad opravdu jenom smrt .

Jako individua ani jako neuspořádaný kolektiv nejsme schopni samostatně čelit nárokům okolního prostředí, ale jako organizovaná skupina nebo společenství, jednoduše řečeno, jako tým, ano. Naše tři pruty hovoří o nutnosti držet při sobě v různorodých týmech a při odměňování nehledět na maximální zisk, ale na spravedlnost, sounáležitost a také soucit. Potřebujeme rozum, stejně morálku, poznání stejně jako krásu a víru. Není známa žádná civilizace nebo kultura, která by vznikla na individualistických principech, ale mnohé, které zkolabovaly, vykazovaly nějakým způsobem tendenci k individualismu. Měli bychom tedy, mimo jiné, přemýšlet o tom, zda naším největším problémem není namísto kapitalismu právě individualismus. Individualismus, extrémní sobectví, černé pasažérství nebo dokonce parazitismus nelze samo sebou z žádné společnosti samozřejmě zcela vymýtit. Jde o to, jak je omezit tak, aby přestaly rozkládat společnost a její systémy.

Potřebujeme ve společenstvích utvářených na principu 3P opravdovou kulturu, potřebujeme kulturu jednoty práv a povinností, společně sdílený systém hodnot s výrazně emocionálním nábojem. Podstatné je, že sdílení hodnot musí být aktivní. Je to množství a kvalita emocí, které rozhodují o úspěšnosti organizace zejména při ohrožení a překonávání krizí všeho druhu. Je důležité si uvědomit, že klíčovým zdrojem těchto emocí jsou právě nerovnováhy, polarity pnutí, které vytvářejí odlišné potřeby a tendence, které na organizaci kladou vnější a vnitřní výběr. Tlak prostředí, který ve své extrémní podobě organizaci ničí, je tedy zároveň důležitou podmínkou její existence, protože tam, kde schází, ztrácí existence organizace jakýkoliv smysl. Symbolem v tomto smyslu mohou být moderní technologie a sociální sítě, které na jedné straně mnohé ničí, ale na straně druhé vytvářejí spoustu nových možností.

Jsem jako přesvědčený celoživotní liberál velkým příznivcem jakékoliv koncepce, která se vyhýbá neblahým pastem kolektivismu a individualismu. Zároveň dává prostor skutečným liberálům, kteří nebudou karikováni jako pouzí do sebe zahledění sobci, ale jako nositelé skutečné svobody každého a všech. V tomto smyslu sice koncept 3P není vizí liberální společnosti, ale je vizí společnosti opravdových liberálů.

Je ovšem důležité se zamyslet také nad tím, jaké nástroje máme už dnes k dispozici v takové podobě, abychom je mohli pro postupnou tvorbu konceptu 3P použít. Na prvním místě to jsou dvě podoby tvorby sdruženého omezeného práva vlastnictví. Omezení spočívá především v nemožnosti se svým podílem volně nakládat podle tržních pravidel.

Především jde o klasické „sdružování zdola“, kde se blíží nejrůznějším formám družstevnictví a dalších podob a způsobů účasti pracujících na vlastnictví a řízení hospodářských organizací. V zásadě veškeré pozitivní i negativní zkušenosti, které se za posledních dvě stě let existence družstevnictví a dalších podob participace ve světě získaly, jsou v rámci praxe 3P plně využitelné. Klíčovým momentem bude schopnost dobře formulovat omezení počtu účastníků takových systémů sdruženého vlastnictví, daného strukturou a účelem daného konkrétního sdružení. Druhým způsobem sdružování zdola je využití konceptů cyklické, sdílené a participační ekonomiky, které umožňuje lepší využití společenské produkce, veřejných a smíšených statků k uspokojování individuálních i společenských potřeb. Rovněž tato koncepce je zaváděna do praxe především díky možnostem, které dávají moderní technologie, které umožňují mimo jiné organizaci dostupnosti statků bez nutnosti jejich centrální distribuce.

jde o „sdružování shora“ jde o novou podobu tzv. lidového vlastnictví, tak, jak o něm pojednává většina demokratických ústavních pořádků. Lidové vlastnictví je v koncepci 3P adresné a skládá se z virtuálních podílů, které jsou v omezeném vlastnictví jednotlivých osob a mohou být i rovné. Princip omezení spočívá především v tom, že s daným adresným podílem nemůže dotyčná osoba volně nakládat a přísluší ji především „ius fructis“.

Tento způsob nakládání například s nerostným bohatstvím je ve světě dobře znám a je zcela funkční v řadě konkrétních států. 3P přináší podobný koncept do vlastnictví veřejného, státního i komunálního a měl by být aplikován i do oblasti vlastnictví duševního. Obecně jde o podílové spoluvlastnictví podstatné části výrobních faktorů, ale ve skutečnosti probíhá hospodářský proces jenom mezi lidským mozkem a jeho prostředím. V tomto smyslu tedy jde pouze o duševní a přírodní bohatství.

Dále jde zavedení různých druhů peněz, které by měly mít v procesu směny různou funkci a také různou, v některých případech dokonce předem danou fixní vlastní úrokovou míru.

Tento koncept je rovněž ve světě znám a hojně využíván, existuje celá řada různých lokálních měn (LETS), které posilují lokální směnu a brání tak mimo jiné nedostatku běžné měny, která se zcela přirozeně přesouvá do oblastí, kde může přinést větší zisk, tedy především do finančního sektoru a v oblasti výroby a běžném oběhu zboží se jí potom často nedostává. LETS mají podstatný vliv na posilování lokální ekonomiky, místních výrobců a oběhu zboží v konkrétním místě. Stejně tak existuje celá struktura nejrůznějších zvláštních měn, které slouží k nejrůznějším jiným, nikoliv teritoriálním účelům, počínaje žetony v kasinech a konče poukázkami na potraviny nebo ošacení v sociálních programech. Široce jsou ve společenské praxi využívány participativní rozpočty, které v posledních letech nabývají obecnější charakter dobré praxe v menších i větších obcích, městech i městských částech.

Třetím základním kamenem je nepodmíněný základní příjem. Rovněž tento koncept je ve světě dobře znám a je experimentálně ověřován v různých měřítkách a z různých důvodů, od výnosů z nerostné renty z bodu 1) až po snížení nákladů na rozdělování sociálních dávek, řadu let. Nyní je nastolena a ověřována například ve Finsku možnost takového finančního nepodmíněného příjmu, který by umožnil v dané společnosti „nezůstat na ulici“. Je třeba pečlivě studovat a vyhodnocovat současné zkušenosti a přitom si uvědomit, že nepodmíněný základní příjem nemusí být všude a pro každého stejný a nemusí jít nutně o výplatu v nějaké měně. Širokou škálu možností nabízí například negativní daň, nejrůznější slevy na různé druhy energií a jejích úspor, včetně slev na potraviny, ošacení, bydlení a další veřejné služby.

Koncept 3P je svým způsobem unikátní v tom, že předpokládá současné použití všech těchto tří známých a používaných alternativních přístupů, které by měly společně vytvořit ve společnosti oblasti, které budou odolné vůči tlaku volného trhu, především trhu finančního. Uplatnění konceptu 3P může vytvořit zajímavou strukturu nabídky různých životních a společenských podmínek na konkrétním teritoriu nebo v rámci konkrétního společenství. Je zřejmé, že nelze nalézt obecně správný poměr vah jednotlivých konceptů, bude nutné hledat konkrétní složení pro každý jednotlivý případ. Pokud jde o základní ekonomické ukazatele, předložený koncept 3P klade důraz na hrubý národní produkt oproti současnému důrazu na HDP.

Je nutné zdůraznit, že koncepce vlastnictví v 3P není a nesmí být jedinou, mocensky danou možností, která silou potlačí všechny ostatní podobně, jako byla násilně potlačena v socialismu existence a fungování vlastnictví soukromého a osobního. Podobně byli společensky i fyzicky potlačeni i sami vlastníci. Pokud dostane tato nová koncepce prostor, může brzo sehrávat roli stabilizujícího prvku celé struktury vlastnictví v nejrůznějších typech korporací, kde fungují solidární systémy od obcí a dílčích společenství až po rozměr celospolečenský.

V každé společnosti existuje nepochybně velká skupina osob, která je přesvědčena, že hodnotový rámec, který ve svém důsledku představuje liberální demokracie, pro ně není ten správný. Nejsou to nějací správnější, lepší, charakternější nebo dokonalejší lidé, toužící po páchání dobra pro druhé. Jsou prostě jenom jiní a obecně dávají přednost jiným hodnotám před ziskem. Částečně proto, že nejsou schopni zisku dosáhnout vůbec, částečně proto, že jim je protivné dosahovat zisku na úkor druhých a částečně proto, že vědí, že skutečné hodnoty si nelze koupit. Nechtějí žít jenom, aby do úmoru stále efektivněji pracovali a pak radostně spotřebovávali. Nechtějí nést ve společenských krizích kříž viny spočívající v tom, že málo efektivně pracovali nebo málo radostně nakupovali. Právě pro ně koncept 3P představuje nabídku klidnějšího prostředí bez zbytečného každodenního strachu z vlastní sociální nekompetence.

Tito lidé si přirozeně většinově uvědomují, že je pro ně důležitá přímá nezprostředkovaná komunikace s jinými jedinci a mají potřebu sousedství teritoriálního, profesního i zájmového. Elementem společenství utvářených na principu 3P tak není ani jedinec ani kolektiv, ale právě přímý, nezprostředkovaný vztah mezi dvěma lidmi. To vyžaduje aktivní účast obou na tvorbě tohoto bilaterálního vztahu. Všechna přiznaná práva příslušníků solidárních systémů jsou v jednotě s povinností chránit táž práva ostatních příslušníku solidárního společenství. Minimálním etickým požadavkem na kvalitu takového vztahu je přirozeně to, aby jeden člověk druhému úmyslně neškodil. Solidarita představuje příliš silnou kvalitu pozitivního sociálního vztahu mezi lidmi a jejich společenstvími. Všeobecná solidarita je nutně utopií. Poněkud reálnější podobou žádoucího vztahu by mohlo být něco, co by se dalo nazvat „sousedstvím“.

Je přirozené, že podobný způsob života bude pro řadu lidí zcela nebo částečně nepřijatelný. Mnohým se bude zdát nutná osobní účast na tvorbě takového solidárního systému příliš náročná. Mnohým bude vstupovat do jejich plánů a narušovat jejich zájmy. Mnohým bude 3P trnem v oku, tak jako každá inovace. Někteří ho budou ochotni tolerovat, jiní se ho budou snažit zničit.

Dějiny dvacátého století odpovídají na řadu dílčích otázek, pokud si za 3P dosadíme socialismus a budeme sledovat jeho koexistenci s tržními principy a liberální demokracií ve světě. V dvacátém prvním století je ovšem situace poněkud odlišná, svět je jiný, je například, mimo jiné, daleko více plný. Liberální demokracie směřuje ke svému zániku ovšem nikoliv proto, že byla v principu špatná, ale proto, že ztrácí svou opodstatněnost. Je to především proto, že lidé začínají být stále ve větším a větším počtu pro další společenský rozvoj v nastoupené trajektorii zbyteční. Ve společenské praxi dochází k rozchodu moci a politiky, žití v čase a prostoru a v neposlední řadě i rozchodu inteligence a vědomí, jejichž spojení doposud tvořilo integrální součásti lidské osobnosti.

Platí, že o zásadních změnách společenských paradigmat rozhodují v zásadě čtyři jednoduché faktory. Jde o počet a různorodost zdrojů informací, o kvalitu sítě jejich vztahů a svobodu pohybu informací v jejím rámci. Dnes je zřetelná tendence a touha stále větší a vlivnější skupiny lidí po svobodě pohybu informací a to doslova bez ohledu na cokoliv. Když si uvědomíme, co vše je postaveno na principu hranic a tedy i omezení pohybu informací, tedy státy, komunity, společenské systémy, ochrana duševního vlastnictví, ale i rodiny a přátelství, rozměr a možné důsledky tohoto hnutí nabývají zřetelnějších obrysů. Má charakter nové víry, náboženství, které legitimizuje likvidaci hranic a překážek všeho druhu, včetně integrity a identity rodin a jednotlivců. V každém případě však začíná existovat nové paradigma, paradigma svobody informací, které má k dispozici vše, co nové paradigma má mít. Má sjednocující víru v lepší svět bez hranic, má všudypřítomného nepřítele, tedy hranice, pravidla a omezení všeho druhu, má „modus operandi“, jak vize lepšího světa dosáhnout. Má v sobě i nezbytný spasitelský a apokalyptický náboj, protože v konečném důsledku obětuje i lidstvo, alespoň v té podobě, která je dnes lidstvu samému o sobě samém známa. Humanismus, tak jak ho známe od dob renesance a osvícenství jako úhelný kámen svobody člověka, se tváří v tvář svobodě informací přežil.

Algoritmy dokážou brzo ovládnout liberálně demokratické paradigma volnosti, rovnosti a bratrství zejména proto, že ke svému rozvoji potřebují jen minimum lidí oproti počtu těch, kteří jsou jinak oporou ekonomického růstu a obranyschopnosti liberálně demokratických států. Princip 3P v tomto smyslu spoluutváří globální síť přímých mezilidských vztahů, která by měla humanismus ve společnosti a lidskost v jednotlivcích uchovávat a rozvíjet. Nemusí se omezovat na nějaké teritorium nebo být dokonce spojen s určitou jurisdikcí. Jako alternativa současného paradigmatu má naději na existenci a uspokojování potřeb těch, kteří si takový způsob života vyberou. Jako pružná síť svých stakeholderů se dá také daleko lépe chránit než jako nějaký stabilní útvar, který bude vždy nutně obsahovat vnitřního nepřítele ve větší míře než síť.

Pokud chceme udělat přehled základních procesů, které mohou přinést novou kvalitu společenských vztahů, pak je třeba uvést především následující:

1. Efektivní využití družstevní myšlenky, konceptů cyklické a sdílené ekonomiky a technologických inovací
2. Vytvoření adresné struktury veřejného, lidového i státního hmotného a intelektuálního vlastnictví a adresného rozdělení příjmů, které přináší.
3. Zavedení nepodmíněného základního příjmu
4. Zavedení různorodé struktury platebních nástrojů s vymezením sfér jejich působnosti.
5. Utváření sítě přímých sousedských vztahů mezi jednotlivci i společenstvími, fyzickými i právnickými osobami.
6. Co nejširší využití participativních rozpočtů
7. Systematická podpora místní ekonomiky
8. Zkoumání procesu přechodu od „prázdného“ světa k „plnému“ a jeho dynamiky včetně modelů odpovídajícího chování a jednání jednotlivců i lidských společenství

Na samý konec tohoto textu je třeba položit jednu základní otázku, která se týká budoucího společenského uspořádání, které „přece musí přijít po kapitalismu“. Mnozí z nás ho projektují, malují jeho obrazy nebo, jsou-li dostatečně moudří, alespoň kreslí jeho pouhé obrysy, které spíše tuší než vidí.

Anglický básník a filosof William Blake řekl, že „moudří lidé vidí pouhé obrysy a proto je kreslí“. Často používáme bonmot, že vojenští stratégové se notoricky chystají na minulou válku, ale možná jsme v tom tak trochu všichni. Neustále se soustředíme na to, abychom nahlédli do budoucnosti. Neustále vytváříme její modely, obrazy, popisy a prosazujeme „právě ty své“ za jedině správné. Než se o budoucnosti v kabinetech a na konferencích dohodneme, jde často o minulost a skutečný život nám protekl mezi prsty.

Ty nekonečné spory kolem možných podob naší budoucnosti, toho jak je nazvat a hlavně malování podrobných map cest, kudy k nám budoucnost přichází, a cest, kterými jí máme jít naproti, jsou jenom výrazem nezměrné pýchy. Tato pýcha nás zaslepuje a to je právě největším důkazem zastaralosti našeho individuálního i společenského myšlení. Vždyť již více než století právě díky vědě víme, že budoucnost nelze určit. Celé půlstoletí už víme, že společenské uspořádání vzniká zdola cestou emergence a kulturní evoluce. My však nehledáme nové způsoby motivace chování a jednání jednotlivců a jejich vztahů zdola, my sveřepě modelujeme pevné formy, většinou různé druhy klecí, shora, do kterých chceme společnost násilím nacpat. Stejně tak víme, že budoucnost tvoříme v různé míře my všichni právě tady a teď… pro všechny z nás platí „Hic Rhodos, hic salta“.

Přesto znovu a znovu podléháme výzvám mocných, abychom právě jejich vize a jejich plány učinili těmi vědeckými. Píšeme kilometry knih, které přitahují v knihkupectvích pozornost čtenářů, protože je v nich podoba jejich budoucnosti. Skvěle se prodávají, ale tím to také končí. Čím se lišíme od papoušků, kteří nám vytahují v cirkuse nebo na ulici za pár rublů z krabičky papírek s osudem…?!?

Otázka zní tak, jestli nové společenské uspořádání, které pořád čekáme, že přijde už každým dnem, už náhodou není nejen mezi námi, ale jestli už není dokonce tak trochu v nás..?!? Jednoduše řečeno, jestli námi očekávaná budoucnost už není naší přítomností…?!? Nebo možná dokonce minulostí…?!? Rád se zde odkazuji na podobenství čekání na kocourka Mikeše od Ilony Švihlíkové a Miroslava Tejkla.

Komunismus byl a pro mnohé z nás stále je alegorií na pana Godota, na kterého všichni marně čekali, protože nikdy nepřišel a nepřijde, ale všichni o něm neustále mluvili. Nové budoucí společenské uspořádání je možná alegorií na Anti-Godota, kterého také všichni marně očekávají a všichni o něm mluví, ale rovněž marně, protože už dávno přišel a je tu s námi.

To, co dnes nazýváme kapitalismem, tedy reprodukci soukromých zdrojů pomocí lidského poznání, znalostí a inovací s cílem dosažení zisku, už není hlavním zdrojem společenského nebo sociálně- ekonomického pohybu. Vidíme to kolem sebe v každodenní společenské praxi, že na místo zisku nastupuje nový druh společenské renty, která je tvořena především reprodukcí smíšených veřejných a soukromých prostředků v rámci veřejných rozpočtů i soukromých aktivit, nejrůznějšími dotacemi a nepeněžními benefity a dalším promyšleným začleněním veřejných prostředků do soukromých finančních operací, například prostřednictvím PPP. To vše za podpory nového komplexního, ale zcela netransparentního stylu governmentu. Demokracii se tak opět dostává úplně nové podoby a role.

Možná, že právě s rostoucí rolí této „ nové společenské renty“ k nám přišla budoucnost, kterou si v učených kruzích stále usilovně představujeme, modelujeme, malujeme, různě pojmenováváme nebo aspoň, řečeno s Williamem Blakem, „kreslíme její obrysy…“ S trochou nadsázky se dá říci, že je tu s námi „socialismus jen pro vybrané“. Náš starý dobrý známý „kapitál“ byl možná nepozorovaně nahrazen jakýmsi „sociálem“, „solidárem“ nebo snad „integrálem“.

Možná, že právě s rostoucí rolí této renty k nám přišla budoucnost, kterou si představujeme, modelujeme, malujeme nebo aspoň kreslíme její obrysy. Zároveň s touto rentou, její komplexností a obtížností její mechanismus nějak ovládnout, přichází nová podoba legitimity nepodmíněného základního příjmu jako povinného nebo „společensky nutného“ nákladu při jejím dobývání, který je vyjádřením toho, že tuto rentu lze dobývat jen v komplexní společnosti a že se na její tvorbě podílí vědomě nevědomě v zásadě každý příslušník daného společenství. Je nezpochybnitelnou skutečností, že se lidé na tvorbě této renty už jenom samotnou svou existencí významně podílejí, bez nich a jejich společenských vztahů by to byla úplně jiná hra. Nedostávají však buď nic, nebo maximálně sdělení, že mohou být rádi, že jim v tomto složitém světě není ještě hůř. Dílčí sociální programy jsou omezovány zejména proto, že je lidem nalháváno, že jsou málo produktivní a že si to prostě nezaslouží. Obdivuhodně aktivní v prosazování přísné zásluhovosti je bohužel právě ta část politického spektra, které se kdysi dalo říkat levice.

Evropa se už půl tisíciletí s veškerou rozporuplností potýká s lutherovskou tezí, že ke spasení duše stačí věřit (sola fide). Spasení si podle Luthera nelze nikterak zasloužit, je to dar boží (sola gratia). Víra je nemožná bez existence duše a k existenci duše patří i spasení, tak jako k životu patří smrt. Totéž by podle 3P mělo platit i o důstojné existenci člověka a základním nepodmíněném příjmu. Sama existence člověka by měla být spojena s nepodmíněným základním příjmem, mělo by jít o „spasení těla“, které potřebují vzhledem se svému ustrojení spasit tak nějak kontinuálně. Ke spasení duše stačí prostě věřit (sola fide), ke spasení těla stačí prostě být (sola existentia). Problematičnost této myšlenky je zřejmá, ale při doplnění několika dalších podmínek, třeba existence v sousedství s druhými už ji činí daleko zajímavější a může být dalším, již výše zmíněným, zdrojem legitimity nepodmíněného základního příjmu.

Současná budoucnost je ve skutečnosti socialismus pouze pro zvané elity. Uplatňování principu 3P by z ní mohl udělat společenství důstojné existence pro naprostou většinu. Ale jak již bylo řečeno v úvodu, je to jenom jedna, možná několik rostlinek a květů na veliké louce, která je výsledkem intelektuálního úsilí mnoha lidí a vyrůstá z nespokojenosti většiny z nás s tím, co kolem sebe vidíme.

Naším úkolem tedy možná není nalezení podoby nového společenského uspořádání, úkolem je nalezení způsobu převzetí moci a vlivu v tom uspořádání, které je tu už s námi, bez zbytečného násilí a krve, aby bylo možné bez velkých nových nespravedlností dosáhnout spravedlivějšího rozdělování podle skutečných aktuálních a nikoliv minulých vkladů, zásluh a potřeb…

Chceme si jen zachovat v nejširší možné míře své obyčejné čapkovské člověčenství…

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele