Pokud je mi známo, tak představitelé nové doby přispěchali záhy po svém halasně deklarovaném vítězství s nasazením života nad komunismem v sametové revoluci s prohlášením o tom, že režim panující v Československu v období mezi 25. únorem 1948 a 17. listopadem 1989 byl nezákonný a zavrženíhodný. Velezrada na takovém režimu přece nemůže být zločinem podobně jako vražda na tyranovi. Jakeš s Lenártem by si svou tehdejší srpnovou velezradou museli říct o čelné místo v pantheonu protikomunistického třetího nebo čtvrtého odboje a ještě by na to měli štempl od soudu. Nakonec to šlo celé někam do ztracena. Novému demokratickému právnímu režimu se tedy evidentně nepodařilo dokázat, že právě v těch pár hodinách na sovětském velvyslanectví, popřípadě v celé Stromovce, byl tehdejší režim následováníhodný a zákonný.

Tahle vzpomínka se mi vybavila, když jsem se seznámil se dvěma myšlenkami z knihy Milana Syručka „Michail Gorbačov. Uchránil Prahu před krveprolitím?“. Kniha uvádí, aniž bych chtěl citovat, jednak to, že o rozpuštění tehdejší podoby tábora socialismu bylo rozhodnuto v sovětském politbyru již někdy na počátku roku 1988 a jednak to, že Michail Gorbačov písemně nařídil sovětským vojskům dočasně umístěným na našem území, jakož i dalším mocenským a vlivovým složkám, aby podpořily „sametovou revoluci“ a zabránily československým ozbrojeným silám proti ní zakročit.