Vždyť posuďte sami – v Nismanově kauze hraje roli teroristický útok na židovské centrum, íránští podezřelí, argentinští špioni, spousta peněz a vysoká politika.

Vlastně ta vůbec nejvyšší: Do citlivého případu je totiž od začátku tohoto roku zapletena i prezidentka Cristina Fernándezová-Kirchnerová a v zemi se hovoří o největší politické krizi uplynulých třech dekád. A to je co říct, berou-li se v potaz argentinské krize a pády.

Mnozí si dnes smrt Alberta Nismana připomenou. V Buenos Aires a na dalších místech se uskuteční protestní „Pochod ticha“, který svolali hlavně zaměstnanci justice. Proč ji pojmenovali takhle?

Dosud nejsou žádné oficiální zprávy, co se 51letému státnímu návladnímu před měsícem stalo. Mají být oznámeny taky dnes. Mlčí hlavně Fernándezová. Naopak její vládní přidruženci pochod označili za „pokus o převrat“ zmanipulované justice.

A to všechno jen pár měsíců před prezidentskými volbami. I když ty už by mohly být prezidentce jedno, v říjnu potřetí kandidovat nemůže.

Nicméně přesednout z prezidentského křesla na lavici obžalovaných – byť v historii takové případy nejsou zcela ojedinělé – se Fernándezové, troufám si říct, docela jistě nechce.

Nisman ji ale před soudem vidět chtěl. Byl státní návladní. A velmi dobrý státní návladní. Dokonce tak dobrý, že si ho před dekádou vybral tehdejší argentinský prezident Néstor Kirchner, aby konečně objasnil, kdo v červenci 1994 zaútočil na židovské centrum AMIA.

Argentina do té doby – a ani poté – nezažila tak krvavý teroristický útok. Zemřelo 85 lidí, 300 utrpělo zranění a pachatel stále unikal.

Nisman se ujal vyšetřování a o dva roky později, v roce 2006, obvinil skupinu teroristů z libanonského Hizballáhu, které podle něj zaplatila íránská vláda.

Návladní zveřejnil jména šesti vysoce postavených Íránců, k nimž časem přibyli další dva. A nebyli to nějací bezejmenní úředníci. Podle listu El País k nim patřil i bývalý íránský ministr vnitra Ahmad Vahidí a někdejší prezident Íranu Akbar Hášemí Rafsandžání.

Vyšetřování se ale dál táhlo. Zlom nastal před měsícem, přesněji 14. ledna, kdy návladní šokoval zprávou, že hodlá formálně obvinit prezidentku Fernádezovou a šéfa argentinské diplomacie Héctora Timermana.

Prezidentka podle něj tajně vyjednávala s Teheránem a výměnou za výhodné obchodní dohody s Íránem nabízela, že podezřelé uchrání před vězením.

Před dvěma lety podepsala s Íránem memorandum o porozumění mezi oběma zeměmi, v němž se jeden z bodů týkal zmírnění pravidel u mezinárodních zatykačů. Kdyby memoradum začalo platit, podezřelí Íránci by se vyhnuli argentinské spravedlnosti.

Buenos Aires za to údajně vyhandlovala nákup íránské ropy za své obilí a maso. Memorandum ale nikdy nezačalo platit. Iránci ho neratifikovali a argentinská justice ho označila za neústavní.

Tohle všechno 51letý Nisman sepsal ve své skoro 300stránkové zprávě, kterou chtěl představit v Kongresu.

Den před tím, v neděli 18. ledna, ho však našli mrtvého. Byl doma, ve své koupelně, s prostřelenou hlavou. Prvotním zprávám policie o sebevraždě uvěřil v zemi málokdo, pořád se však čeká na oficiální závěry.

Tento týden ale už některá média, třeba list Clarín, přinášela zprávy zdrojů blízkých vyšetřování, které vlastní zavinění smrti vylučovaly. Dnes by to měly rozčísnout úřady, mají zveřejnit oficiální toxikologické a patologické výsledky.

A brzy by také měli začít mluvit svědci, řada z nich se skrývá. Jako třeba novinář z Clarínu, který o smrti Nismana informoval jako první. Nebo bývalý šéf tajných služeb, který byl v prosinci „odejit“ do důchodu.

A svědčit bude i Fernádezová, rozhodne-li soud.

Nismanův případ o útoku z 1994 převzal návladní Gerardo Pollicita, který v uplynulých týdnech pročetl onu mnohasetstránkovou vyšetřující zprávu. A minulý pátek Fernádezovou formálně obvinil. 

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele.