Na ten poslední, mimořádný a neformální summit, což znamená, že nemá nějakou pevně určenou agendu, se letělo z Kbelského letiště v Praze už v osm hodin ráno.

Vzhledem k tomu, že jsem ještě o půlnoci v redakci čekal, zda vůbec a případně na čem se dohodnou Merkelová-Hollande-Porošenko a Putin na mírovém summitu v Minsku, domů dorazil v jednu a usnul kolem druhé. Dokázal jsem si téměř představit, jak asi museli být účastníci této, doufejme historické schůzky, v to ráno už unaveni.

Ale pořád se jednalo, a když jsme s premiérem Sobotkou nastupovali do vládního speciálu směrem na Brusel, tak jsme ještě vůbec netušili, zda nějaká mírová dohoda v Minsku bude.

Nakonec před polednem bruselského času po sedmnácti hodinách jednání dohoda, byť neslaná a nemastná, byla. To na jedné straně znamenalo úlevu a to, že summit nebude muset jednat o nějakém drakonickém přitvrzení sankcí proti Rusku a jednání možná proto nebude tak dlouhé.

Protože na summitech často dlouhé bývá a tak vám do všech cestovních plánů vždy píší odlet, ovšem s tím, že čas příletu je vlastně neznámý. Což může znamenat večer, hluboko v noci, nebo třeba druhý den.

Být na summitu znamená čekat. Čekat, až premiéři, kancléři či prezidenti vůbec přijdou. Při příchodu se většinou zastaví u svých národních novinářů, ale nepobudou déle než pět minut. Protože to by pak jen příchod trval hodiny.

A pak se čeká dál. V obrovské dvoraně budovy Evropské rady, kde jsou stovky novinářů a kolem jen dvě kavárny a dvě slušné jídelny, kde se můžete za příjemných deset euro hodně dobře najíst. Jídlem ale všechny příjemné vjemy končí.

Jednání probíhá za zavřenými dveřmi, průběžné tiskové konference nejsou a tak jste odkázáni jen na členy delegací, kteří občas vyjdou mezi novináře, aby jim sdělili pohled na průběh jednání. Svůj vlastní pohled, takže po celou dobu běhají mezi novináři v obrovském sále tiskového centra mnohdy zcela odlišné verze událostí.

Do uzávěrek novin nebo televizních zpráv se většinou skoro nic neví a tak se vaří takzvaně z vody. To, že se blíží konec, se pozná často jen podle toho, že začnou první šéfové států a vlád odjíždět. Většinou z těch méně důležitých států.

V noci ze čtvrtka na pátek odjel první Chorvat a Bulhar. Naopak německá kancléřka Angela Merkelová, přestože měla za sebou maraton v Minsku, odjela jako jedna z posledních.

Když se summit protáhne jen krátce přes půlnoc, všichni si ještě gratulují, že to je dobré. Zprávy, co se vlastně dohodlo, telefonujete z auta jedoucího na letiště.

Prostě krátce a stručně, z novinářského hlediska je summit EU vlastně takové malé novinářské peklo. Ale když úplně vyždímaný, z celého dne či více zpocení a ospalí, stejně si řeknete: Příště zase. Protože na summitech unie se prostě ještě stále píší dějiny Evropy. Podivně, ale píší.

Hezký víkend, naštěstí už ne ze summitu v Bruselu, vám přeje váš Luboš Palata.

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele.