V devadesáti pěti procentech případů mívám úspěch, moji čeští spolubesedníci byli na Mallorce, mohou se pochlubit návštěvami Thajska, nebo Keni, sem tam někdo byl i v Americe. Ale v Polsku, v Polsku nebyl za posledních dvacet pět let skoro nikdo. A pokud ano, tak si zajel do Krakova, nebo na tržiště za hranicemi.  

Polsko je skutečně pro nás Čechy nejméně známou zemí. Zemí téměř neznámou. Tak neznámou, že je to skoro až nebezpečné. Když totiž něco neznáme, nemáme o tom potřebné znalosti, dají se šířit mýty, přetrvávají stereotypy, lépe se vytváří napětí. Přitom Polsko je pro nás dnes velmi zásadní zemí. Po skoro dvaceti pěti letech od roku 1989 je dnes Polsko téměř srovnatelně bohatou zemí jako Česko, zemí, kde je dva a půl tisíce kilometrů dálnic, státem, jehož zemědělství produkuje tolik potravin a tolik dobrých potravin, že se stalo například největším evropským producentem husího masa a téměř všechny polské husy vykupuje Německo. Polské potraviny zaplavily v minulých letech i český trh, bohužel Češi si myslí, že to co se tady prodává, jsou typické polské potraviny. A jen těžko je přesvědčujete, že ty se v polských obchodech téměř nevyskytují a že já sám si z Polska vozím lahůdky, které se v Česku prodávají jen v těch nejdražších obchodech.   

Také se mi těžko vysvětluje, že Polsko je plné krásných měst, jako je například Toruň, Kazimierz Dolny, Gdaňsk, nebo Sopoty. Ještě hůře pak, že pohled na Poláky jen jako na kšeftaře a trhovce je zpozdilý a vůbec neodpovídá realitě dnešního Polska, které má nejvíce vysokoškoláků na počet obyvatel ve střední Evropě, je špičkou v biotechnologiích, dizajnu, nebo výrobě počítačů. Poláci, především ti ve velkých městech, jsou dnes navíc už bohatší, než průměrní Češi a polský venkov, ještě před deseti lety symbol zaostalosti, díky evropským penězům rozkvetl a je z něj dobré místo k žití. Polsko je pro nás Čechy obrovská šance. Zvláště díky tomu, že Poláci Čechy skutečně milují. Nemusíme Poláky a Polsko hned milovat, ale poznat bychom je měli. I v našem vlastním zájmu.