Mezi námi tady v Česku jich žije něco mezi sto čtyřiceti až dvě stě padesáti tisíci. Teprve tento rok je velká část z nás začala vnímat jako lidi, ze země, která by nás měla zajímat. Teprve tento rok je velká část z nás začala vnímat ne jako „ukáčka“, „dělňasy“, bezejmenné uklízečky, přidavače na stavbách, ale jako lidi. Jako Ukrajince s velkým U, občany jednoho z největších a nejdůležitějších států Evropy.

Ta dívka, které se jeden z největších internetových zpravodajských serverů ptal, co by si přála k Vánocům a Novému roku, odpověděla velice prostě: „Aby u nás skončila válka“.

Nechtěla tu válku nad zbabělým, mnohem větším a ještě před rokem přátelsky se tvářícím východním sousedem vyhrát, nepřála si, aby se nějakým zázrakem Ruskem okupovaný nádherný Krym stal opět Krymem ukrajinským, nepřála si, aby nad Doněckem a Luhanskem místo vlajek Doněcké a Luhanské národní republiky vlála opět vlajka ukrajinská. Ne, tak daleko její sny nešly, přála si jen, aby na Ukrajině skončila válka.

Ta dívka na rozdíl od mnoha miliónů jiných Ukrajinců nemusela ze svého domova utíkat, nemusela prosit o přístřeší u příbuzných, nežila v utečeneckém táboře, nebo jako stovky a tisíce jiných v nějakých letních turistických ubytovnách, v nichž je teď, když na východ Ukrajiny přišla pravá ruská zima téměř k nežití.

Dívka jménem Marie byla z Kyjeva, od něhož je fronta na východě Ukrajiny vzdálena asi tak, jako od Prahy chorvatské pobřeží. Přesto i na ni a její rodinu válka dolehla. „I když se u nás v Kyjevě nebojuje, každý den se bojím o rodinu, o kamarády,“ říkala. „Na východě mi zastřelili kamaráda ze střední školy. Ani jsem mu nemohla jet na pohřeb. Těžko se mi o tom mluví,“ říkala tato ukrajinská studentka univerzity v Olomouci.

Takový příběh byste mohli slyšet téměř od každého z těch lidí s měkkým přízvukem. Stačí se zeptat třeba paní, která vám uklízí kancelář, nebo toho malíře pokojů, či zedníka na stavbě vaší železniční zastávky. Stačí se chtít chvíli zajímat a věřte mi, když má člověk o svém trápení alespoň komu říci, tak je mu hned trochu lépe.

A pokud budete mít chuť si před koncem roku s lidmi kolem sebe povídat, zkuste oprášit základy své školní ruštiny a když ji na ulicích v Praze, Karlových Varech, Olomouce, nebo Českého Krumlova uslyšíte, zkuste se těch lidí zeptat, odkud jsou.

Mnozí budou z Ukrajiny, mnozí ale z Ruska, tak se jich klidně a neagresivně zeptejte, zda jim nevadí, že jejich země vede nevyhlášenou válku, že jejich země okupuje ukrajinský Krym a zda se nestydí podporovat prezidenta Vladimira Putina, který udělal z Rusů opět národ okupantů.

A až bude končit ten starý rok a začínat nový, zkuste si přát to, co si přeje ukrajinská studentka z Olomouce. Zkuste si přát, aby ta válka na východě Ukrajiny skončila a žádná jiná nezačala. Protože vedle zdraví je klid a mír to nejvíc, co si člověk může přát.

Hezký a mírový nový rok vám přeje váš Luboš Palata.

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele.