Lucie Bartoš: Právo na práci? Bylo nebylo... Silnější si pečou ty slabší jako ryby na rožni

(Vyšlo v tištěném magazínu TEMA, převzato se souhlasem autorky)

Mýtus pracovní jistoty

Komunisté sice nemluvili o povinnosti práce, naopak režimní nucení k práci pojmenovali „sociální jistotou“. Předkládali veřejnosti mýtus, že toto chrání lidi před ztrátou zaměstnání, která je největší obavou v ostatních, kapitalistických, zemích. To, že se člověk bez práce (nezaměstnaný) stával kriminálníkem, který se dopouští trestného činu, jen využíval režim jako zástěrku k nátlaku na lidi. A nebo ke kosmetickému přejmenování táborů nucených prací, kam tehdejší systém posílal lid, když tam byl nedostatek pracovní síly (do dolů, železáren, státních statků a podobně). Tedy šlo o způsob perzekuce a zastrašení odpůrců režimu (ať domnělých, či skutečných).

Povinná, nucená práce, byla formou vězení. Zavedení „práva na práci“ po roce 1989 ovšem způsobilo také nešvary, které dennodenně nelibě pociťují tisíce lidí.

Nechci svou úvahou dospět k obhajobě čehokoliv z časů, kdy nezaměstnanost (příživnictví) byla trestným činem a kdy se z doktorů stávali kotelníci. (Mimochodem montovny, do kterých už přecházejí i vysokoškolsky vzdělaní lidé, nemají někdy daleko k naplnění nuceného pracovního přeřazení.) Je spíš na pováženou, že v současném systému najdeme i po čtvrt století takové díry, které způsobují slabším spoluobčanům tíseň a nouzi třeba jen proto, že v poměřování důležitosti základních svobod nakonec vyhraje právo na (ne)práci nad právy dětí.

Pracovat se nemusí, je svoboda

Právo na práci je jedno z těch základních, obsažených v Listině základních práv a svobod České republiky. Myslí se jím právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací (odstavec 3 článku 26 tak upravuje právo na zaměstnání definované Zákonem o zaměstnanosti, tedy závislou práci na základě pracovně-právního vztahu se zaměstnavatelem jako nadřízeným), právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost. Ti, kteří právo uplatnit nemohou (třeba ze zdravotních důvodů či během péče o malé dítě), mají právo na hmotné zabezpečení od státu. Právo na hmotné zabezpečení ve stáří, při nezpůsobilosti k práci a při ztrátě živitele je upraveno článkem 30, díky čemuž se můžeme vymezovat jako sociální stát.

Právo na práci, oproti povinnosti, přineslo do naší společnosti bohužel několik zhoubných dopadů.

- Jednoho jste si bezesporu všimli brzy po Sametové revoluci:
Pracovní svoboda dala vzniknout NEZAMĚSTNANOSTI (od nulové míry nezaměstnanosti a od neexistence úřadů práce jsme dospěli například v roce 2002 k míře nezaměstnanosti přes 10 procent, Mostecko vykazovalo i přes 20 %).

Rozmohla se PRÁCE NAČERNO. Práce není povinnost (jako za komunistů), takže můžete být klidně nezaměstnaní a nemusíte to zdůvodňovat. Snazší je také zapírání příjmů, protože volba být nezaměstnaný poskytla možnost oficiálně nepracovat (a pobírat sociální podporu) a k penězům se – bez nutnosti odvodů do společné kasy - dostat právě souběžným nelegálním zaměstnáním.

- Druhou kapitolou jsou návazné důsledky, o nichž se možná tolik nemluví, dopady jsou ale o to fatálnější, například:

Vedle ekonomických dopadů má nezaměstnanost prokazatelné dopady sociální, zejména při dlouhodobé nedobrovolné nezaměstnanosti znatelně ovlivňuje emoce, sociální izolaci, rodinný život (rozvody, snížená motivace k porodnosti), vyšší výskyt srdečních chorob. Za zmínku stojí rovněž destrukce morálních hodnot, a s tím související patologické jevy jako alkoholismus, závislosti, gambling, kriminalita, zadluženost a extrémně i sebevraždy. Z pracovního pohledu pak: návyk žít ze sociálních dávek, ochabování kvalifikace a ztráta pracovních návyků.
Nulová garance práce způsobila chudobu zejména nejzranitelnějších skupin obyvatelstva (ženy s dětmi, sólorodiče v neúplných rodinách), které začaly být z trhu práce vytlačovány.
Možnost schovat se za právo být nezaměstnaný (a vydělávat si zároveň například šmelinou) prohloubila nevymahatelnost dluhů srážkami ze mzdy. „Kde nic není (mzda), tam ani smrt (věřitel) nebere“.

Právo tajit práci? Diskriminace

Zejména u vymáhání rozsudkem stanoveného výživného na děti, kde by v konkrétních případech byly srážky ze mzdy jediným funkčním nástrojem, je situace v tomto směru vůči dětem v České republice doslova tristní, pokud dlužník sám nesdělí svého zaměstnavatele (soud po rodiči/matce vyžaduje IČ zaměstnavatele dlužníka, matka ale nemá oprávnění jej zjistit – cosi jako rejstřík zaměstnanců/zaměstnavatelů neexistuje).

Právo na práci (a informaci o ní) se nám tu u pachatelů trestného činu zvrtlo v rebelii pod křídly justice. Toleruje se jim TAJIT INFORMACI O PRÁCI (IČ zaměstnavatele/plátce mzdy), protože informační povinnost dle § 260 Občanského soudního řádu je těžko vymahatelná. K pokutám soudy nepřistupují a samy rezignují na součinnosti s jinými státními orgány - při neochotě dlužníka odpovídat sdělí soud matce/dítěti, že tím „považuje žádost za vyřízenou“.

Dítě zaměstnance (tedy prostřednictvím své matky) je tak v možnostech obstarání živobytí oproti dítěti živnostníka, potažmo pracovníka „na švarcsystém“, diskriminované.

Nucená práce

Kombinace výše jmenovaného mimoto u samoživitelek z důvodu nouze překroutila „právo na (ne)práci“ na existenční NUTNOST PRÁCE - někdy dokonce dvou pracovních úvazků, a to i v období rodičovské péče/dovolené, kdy dítě má právo na rodičovskou výchovu a péči, a matka má právo na rodičovství a podporu státu, což je rovněž zakotvené v Listině:

Článek 32:

(4) Péče o děti a jejich výchova je právem rodičů; děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. (5) Rodiče, kteří pečují o děti, mají právo na pomoc státu.

Rodičovský příspěvek je poskytován v souladu s citovaným odstavcem a v souladu se „svrchovaností státu ve věcech rozhodování o dětech“ jako kompenzace ušlé odměny z práce tomu rodiči, který osobně celodenně a řádně pečuje o dítě do 4 let věku. Je však nedostačující - jeho základní měsíční výše je pouhých 3 800 korun...

Nutnost práce během rodičovské dovolené pak tedy vychází z toho, že stát nezajišťuje podporu v dostatečné výši, aby skutečně nahradila ušlý zisk a mimoto garantovala, že nefunkčnost či nezaviněná absence druhého rodiče neovlivní základní životní potřeby dítěte.

Pečující matka by měla mít výhradně svobodnou volbu, zda se chce během raného mateřství zároveň profesně realizovat. Zásada dobrovolnosti je jí však upřena. Zkrácení jejích práv při volbě práce se projevuje také v nuceném přijetí práce nejnižší prestiže (uklízečka, noční vybalování zboží), tím pádem i platového ohodnocení, a bez ohledu na její schopnosti a dosavadní získané kompetence (vysokoškolské vzdělání přichází vniveč).

Pozn. Vše má pak dopad i na výši budoucího důchodu - jsou to zejména ženy, které zůstávají na sklonku života ve vdovském stavu.

Nutnost práce je zde přitom důsledkem toho, že druhý rodič porušuje zákony: nehradí výživné, zneužívá práva na (ne)práci, a z obsahu „rodičovské odpovědnosti“ čerpá pouze práva, nikoli naplňování povinností vůči dítěti, přestože je zavázán jednat v souladu se zájmem dítěte, nikoli zájmem svým. - Dítěti je pak v důsledku upřeno právo na celodenní péči rodiče a dostatečnou „rodičovskou odpovědnost“, tedy zejména ochranu, výchovu, dohled nad dítětem, péči o mravní a citový vývoj, zajištování vzdělávání, udržování osobního styku s ním a podobně.

Stát nad tím vším ale zavírá oči. Chybí retributivní spravedlnost (zločin je třeba přiměřeně potrestat, dluh splatit a škodu napravit). Stát dokonce při své ignoraci není ani schopen poskytnout nástroje těm, kteří za svá práva a za práva dítěte na život, zdraví a výživu, chtějí bojovat sami (či spíše „samy“). Přitom jde o selhání státu a jeho soudní moci. Jde o přiznání práva nepoctivému rodiči na úkor omezení práva nevinnému dítěti. (I kvůli takové banalitě jako je identifikační číslo subjektu, který hradí mzdu za práci.)

V tom, aby mohly chybějící prostředky pro své životní potřeby získat prací, ještě navíc mnohým brání nedostatek míst v mateřských školách. Máme-li mít právo na práci (a nutnost převzít zodpovědnost druhého rodiče na svá bedra), nesmí k tomu chybět základní „infrastruktura služeb“.

Je to nelogické i proto, že stát umožnil čerpání 2leté rodičovské dovolené, aby se mohly matky dříve navrátit do zaměstnání. Nezajistil však tomu adekvátní navýšení kapacity mateřských škol či jeslí.

Co udělat pro zlepšení?

Větší tlak na práci vězňů. Vězeňská správa by měla směřovat k povinnosti vězně mít zaměstnání. Pracující odsouzení by měli mít možnost odvádět více procent z vydělané částky rodině. (Srážka ze mzdy z důvodu výživného by měla být přednostní, i před poplatky za úhradu pobytu ve vězení.) Možností je i alternativní trest „domácího vězení“, kdy odsouzený neodchází za mříže, ale může zůstat v dosavadním zaměstnání (a tedy odvádět výživné z platu) a omezeno má jen trávení volného času.
Adekvátní a pravidelně valorizovaná výše rodičovského příspěvku, aby za něj bylo možné pořídit aspoň nejzákladnější životní potřeby k přežití dítěte.
Základní výměra 3 800 Kč není akceptovatelná jako náhrada ušlého výdělku v práci, kterou rodič opustil, a to i v porovnání s: a) částkami životního minima, b) minimální mzdy, c) obdobných dávek kompenzujících „ztrátu“ 1 pečujícího rodiče (sirotčí důchod, pěstounské dávky), d) nezabavitelné částky platu dužníků, ani e) růstem životních nákladů, zboží a služeb. - Částka 3 800 Kč nebyla valorizována přes 11 let!
Zavedení zálohovaného výživného. Zvláště v zemi, kde vymahatelnost práva stojí na úskalích, které pečující osoba nemůže ovlivnit: Dokud stát tento systém nezmění, je jeho vlastní ostudou, že svou neschopnost potřebuje "zalepit" zálohovaným výživným... Děti a matky jej nepotřebují, stačím jim přeci to běžné výživné - ale musí být vymahatelné!
Dostatečná kapacita v předškolních zařízeních. S tím souvisí i důraz na flexibilní úvazky, poloviční úvazky, sdílená místa, narovnání platové diskriminace.
Oprávnění zjistit zaměstnavatele/plátce mzdy. S tím souvisí i vymahatelnost „informační povinnosti“ dlužníka i soudů dle Občanského soudního řádu, dále oprávnění pečující osoby zjistit zaměstnavatele dlužníka (např. na OSSZ), když dnes není problém zjistit o komkoliv i takové údaje, jako například je-li v exekuci či insolvenci, což je jistě mnohem citlivější osobní údaj ze soukromého života, než IČ zaměstnavatele, který je přitom dále uveden ve veřejném obchodním či živnostenkém rejstříku.

U nás v Kocourkově

- Místo toho, aby se vyřešila příčina přeplňování věznic dlužníky, kteří nemají splněné povinnosti, si někteří politici myslí, že řešením je méně odsuzovat. Místo aby se zaměstnali vězni (a strhávalo se jim z platu na výživné pro děti, jimž dluží rámcově kolem 13 miliard), bereme na práci migranty z cizích zemí. - Druhým dechem přitom někteří politici/čky (Pekarová Adamová) uznají, že hrozby o přeplněných věznicích jsou vlastně přehnané, protože odnětí svobody je až tím nejzazším řešením.

- Místo zrychlení vymahatelnosti výživného o dva měsíce (o trestný čin jde až po 4 měsících neplacení, což je pro matky často likvidační, protože nájem se platí každý měsíc...) někteří policisté odkazují pečujícího rodiče, ať podává trestní oznámení až po půl roce nebo až bude suma mít pět nul... O to déle ale rodič někdy pobírá „vylepšující“ státní podporu, takže tím v podstatě stát supluje výživné, akorát že v tomto případě není „zálohované“, ale nevratné.

- Místo převzetí zkušeností s institutem náhradního výživného z nespočtu evropských států, čímž by se řešil neutěšený stav chudoby některých neúplných rodin, přebírá vláda zkušenosti jako např. EET dle Chorvatska a podobně. Místo změny legislativy, která zaručí vymahatelnost a efektivnější srážky ze mzdy, někteří proti zálohovanému výživnému argumentují, že by soudy zpětně vymohly jen 10 % z „půjčených“ alimentů. Stát tím potvrzuje, že si je vědom, že některé rozsudky o výživném jsou jen papír k ničemu, protože stát už v té chvíli ví, že ani soudní moc je nevymůže. Natož obyčejná matka!

- Někomu je trnem v oku „překlenovací“ výživné, ale že tu pobírají nevratné sociální dávky i ti, kteří pracovat nechtějí (tedy další volná pracovní síla), to nikomu nevadí? (Nějak si z toho tito „vyvolení“ udělali nepodmíněný příjem – jenže ten je míněn pro všechny, bez rozdílu...)

- Místo navyšování kapacity „mateřinek“, aby mohly matky uplatnit právo na práci a řešit výpadek dlužného výživného nezodpovědným rodičem, se diskutuje o zrušení povinnosti přijímat od roku 2020 už dvouleté děti. Protože matka má být co nejdéle s dítětem doma (tedy i ta, co si to nemůže finančně dovolit a které stát povolil dvouletý „rodičák“) - zda přežije z 3 800 Kč měsíčně, již ale nikdo neřeší...

Pomoc těm, kteří pracovat NECHTĚJÍ, se zdá být v našem státě větší, než pomoc těm, kteří pracovat CHTĚJÍ. I než těm, kteří pracovat POTŘEBUJÍ, byť by podle Listiny základních práv a svobody měli mít právo s podporou státu naplňovat rodičovství!

***
Jedním z principů spravedlnosti je distributivní spravedlnost, tedy spravedlivé rozdělování požitků i břemen. Pokud k tomu nestačí justiční „chobotnice“ ani morálka, byť ji uměly prosazovat už archaické společnosti, asi nám chybí novodobý Šalamoun. Šalamounská rozhodnutí by možná z fleku zvládla každá druhá sólo-máma. U jedné jsem objevila nejstarší indický zákoník z 1. tisíciletí př. n. l., kde se píše:

„Kdyby král neúnavně netrestal ty, které trestat má,
silnější by si pekli ty slabší jako ryby na rožni...
Nikomu by nic nepatřilo a svět by byl vzhůru nohama.“

U nás už se to peče… „Pečuj a vypečeme tě“, tak se mimochodem jmenuje jedna z knih o „neplacené práci“ českých matek. Není co dodat...

Autorka je publicistka, zaměřuje se na sociální témata.