(Vyšlo v tištěném magazínu TEMA, převzato se souhlasem autorky)

Mýtus pracovní jistoty

Komunisté sice nemluvili o povinnosti práce, naopak režimní nucení k práci pojmenovali „sociální jistotou“. Předkládali veřejnosti mýtus, že toto chrání lidi před ztrátou zaměstnání, která je největší obavou v ostatních, kapitalistických, zemích. To, že se člověk bez práce (nezaměstnaný) stával kriminálníkem, který se dopouští trestného činu, jen využíval režim jako zástěrku k nátlaku na lidi. A nebo ke kosmetickému přejmenování táborů nucených prací, kam tehdejší systém posílal lid, když tam byl nedostatek pracovní síly (do dolů, železáren, státních statků a podobně). Tedy šlo o způsob perzekuce a zastrašení odpůrců režimu (ať domnělých, či skutečných).

Povinná, nucená práce, byla formou vězení. Zavedení „práva na práci“ po roce 1989 ovšem způsobilo také nešvary, které dennodenně nelibě pociťují tisíce lidí.

Nechci svou úvahou dospět k obhajobě čehokoliv z časů, kdy nezaměstnanost (příživnictví) byla trestným činem a kdy se z doktorů stávali kotelníci. (Mimochodem montovny, do kterých už přecházejí i vysokoškolsky vzdělaní lidé, nemají někdy daleko k naplnění nuceného pracovního přeřazení.) Je spíš na pováženou, že v současném systému najdeme i po čtvrt století takové díry, které způsobují slabším spoluobčanům tíseň a nouzi třeba jen proto, že v poměřování důležitosti základních svobod nakonec vyhraje právo na (ne)práci nad právy dětí.

Pracovat se nemusí, je svoboda

Právo na práci je jedno z těch základních, obsažených  v Listině základních práv a svobod České republiky. Myslí se jím právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací (odstavec 3 článku 26 tak upravuje právo na zaměstnání definované Zákonem o zaměstnanosti, tedy závislou práci na základě pracovně-právního vztahu se zaměstnavatelem jako nadřízeným), právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost. Ti, kteří právo uplatnit nemohou (třeba ze zdravotních důvodů či během péče o malé dítě), mají právo na hmotné zabezpečení od státu. Právo na hmotné zabezpečení ve stáří, při nezpůsobilosti k práci a při ztrátě živitele je upraveno článkem 30, díky čemuž se můžeme vymezovat jako sociální stát.