Je státní svátek. Ve snaze odpočinout si od multitaskingové kancelářské práce a zároveň zažít realitu v nemocnicích, o které denně referuji veřejnosti (a snad taky trochu, v rámci svých možností, pomoci), vstupuji na oddělení lůžkové neurologie trutnovské nemocnice, která tu ještě včera ve svém běžném režimu fungovala. Teď už jsou pokoje prázdné.  Při průchodu nemocniční chodbou míjím vozíky obložené ochrannými pomůckami. Před každým pokojem je věšák na štíty, ochranné brýle a pláště. Jídelna s televizí zavřená. Sestřička Denisa lepící páskou vyměřuje „čistou“ a „špinavou zónu“ a vyznačuje prostor, kudy se smí procházet po kontaktu s covid pozitivními pacienty na pokojích.

Sestřičky z rehabilitace, onkologie a ortopedie, které sem nastoupily dnes ráno, se seznamují. Vědí, že je čeká zcela jiná práce a vyptávají se na zkušenosti své nové kolegyně Ireny, která v uplynulých týdnech sloužila o dvě patra výš, na prvním covidovém oddělení. Přátelsky mě vítají. Hned radši hlásím, že nic neumím. „Tak ty budeš taková naše podržtaška,“ smějeme se.

Některé z nich již nemocí samy prošly. Vypráví mi o tom tmavovlasá sanitářka Martina. Její domovské oddělení je rehabilitace. Pacientka, o kterou se tu starali, začala mít krátce po propuštění vysoké teploty a covidový test odhalil nákazu. Testovaný byl následně personál celého oddělení, covid byl potvrzen pouze u Martiny. Od ní se záhy nakazil manžel a jeho rodiče, se kterými žijí společně v jednom domě. Každý z členů rodiny měl zcela jiné příznaky: „Mně bolela hlava, manžel ztratil čich. A jeho maminka zase nemohla vůbec na nohy,“ popisuje Martina. Nikdo z nich naštěstí nemusel být hospitalizován. To pacienti, kteří jsou o dvě patra výš, nebo ti, kteří již brzy budou ležet tady, takové štěstí nemají.