Zoufale vyřvávám svůj apel „Brojte proti válce. Brojte všemi silami a veškerými prostředky proti válce.“

Lidé umírají na bílou nemoc. Umírají v důsledku vlastní prostoduchosti. Jenom se to tak ještě nevykazuje.

Obezřetní lidé si sami od sebe ordinují informační půst, protože přemíra neověřitelných informací je ubíjející a vražedná.

Prolhaným médiím dnes věří jen prosťáčci, diplomaté prezentují svoje kroky jako mazané intriky, politici si ze lží udělali základní prostředek svého řemesla, armáda vytvořila týmy PsyOps – psychologických operací a za naše peníze z manipulací skutečnosti učinila novodobou zbraň.

Na vědeckou úroveň byla lež povýšena přejmenováním dezinformace. Zakládají se nové instituce zabývající se dezinformacemi. Stejně nikdo neumí posoudit co je informace a co dezinformace. A tak se zjednodušuje. Co prosazuji já je pravda, co prosazuje kdokoliv druhý je dezinformace a propaganda.

V konečném důsledku napadá „bílá nemoc“ všechny. A koneckonců, a to je zcela absurdní, děje se to za naše daňové odvody. Platíme si tuto eutanazii.

Našel jsem drobný lék. Nahradil jsem tradiční otázky „co nebo proč je tak a tak?“ otázkou „jak víme, že …?“ Zdánlivě banální doporučení. Ovšem pomáhá mi rozumět sobě samému. Tedy čemu věřím slepě, čemu jsem nucen věřit, a za čím si mohu stát.

Neptám se „je zeměkoule kulatá?“, ale „jak vím, že je zeměkoule kulatá?“, ptám se „jak vím, že se zeměkoule otáčí?“ Odpovídám si „osobně jsem si vyzkoušel Foucaultovo kyvadlo“.
To není slovíčkaření, to je hledání životních pravd. To je poznávání sebe samotného.

Je ostudné do jakého bahna upadly dialogy, kdy jeden vyřkne otázku a druhý nepochopí „těžiště“ otázky, ovšem bezostyšně odpovídá na něco zcela jiného. Horší je, když „těžiště“ otázky sice pochopil, ovšem arogantně si osobuje právo odpovídat na cokoliv si účelové pomyslí.

Takto novináři a politici znehodnocují svoje původně čestné profese. Nepřiznávají si, že se tak dopouštějí neodčinitelných hříchů. „Co hloupá huba vypustí, ani tisíc koňů zpátky nevtáhne“.

Bylo kdysi úžasným prostředkem, když se řemeslné cechy bránily ve vlastních řadách proti znesvěcování svého živobytí. Hleděly na dodržování poctivých zásad svých profesí. Kéž by vznikly cechy novinářů, politiků, ale i dalších profesí, které by dbaly nad pravdomluvností a poctivostí svých tovaryšů. Stačilo by, kdyby za prokázaná provinění uvalovaly na svoje zlotřilce „smradlavý cejch“, takže by každý poznal s kým má tu čest. Navrch by cechy měly dokázat odebírat oprávnění a kredit takovýmto hříšníkům k vyjadřování se k věcem dalším. To by byl výrazný přínos v boji s bílou nemocí u těch nejhorších šiřitelů nákazy.

Ještě jedna okolnost přispívá šíření bílé nemoci. Zdánlivě se jedná o něco odlehlého, ovšem já nacházím přímou souvislost. Mám na mysli rytířskost. Bylo nepsaným pravidlem, že si navzájem vyřizují účty srovnatelní protivníci. Vojevůdce si našel nepřátelského vojevůdce a v boji si poměřili síly. Ve westernech to bývalo rovněž tak. Nevraždili se zbaběle a zákeřně ze zálohy. Vždy vůdcové se našli a navzájem si to rozdali. Představa, že se silní obklopí hejnem slabochů, kteří zaštítěni těmi silnými se vytahují na ostatní je směšná. Je to druh vylhaných postojů.

Koalice, tak jak jsou dnes pojímány, jsou lží a podvodem na voličích. Je to infekce bílé nemoci. Můžeme to vidět, jak si dnes vyskakují ministři z nevolitelných stran na zbývající společnost. Hned bych je šel v duchu našich národních tradic defenestrovat.

Zhoubný rakovinný charakter „bílé nemoci“ vystupuje, když si uvědomíme, že se považuje za ctnost přezírání vlastních lží. Křik zloděje, který křičí, chyťte zloděje. Pro „dobrý dojem“ novináři připouštějí, že existuje propaganda na obou stranách. Ovšem vzápětí vystupují jako kdyby „naše“ strana propagandu neprovozovala. Tak se přezírají vlastní lži. Je to učiněná sebedestrukce. Bílá nemoc vítězí.

Vše je dokonáváno tím, že to vyšperkujeme sportovní terminologií. Protože už vlastně nic v životě nedokážeme pojímat jinak, než jako sportovní klání.

Vše je to zarámováno známou písní:
 
… „Leckterej hlupák se dodneška o Pravdu hádá,
pravdy se ovšem v těch řečičkách nedobereš,
jistěže ve světě nakonec zvítězí Pravda,
ale až dokáže to, co dokáže Lež“ …

Luděk Šebek